Dokáže rádio zabíjet?

Repertoár drtivé většiny českých stanic je zoufalý. A jsou chvíle, kdy jste ho poslouchat nuceni. Je to nejrafinovanější forma mučení a já opravdu netuším, jak z toho ven.

Problém, které dnes hodlám nastínit, je myslím známý řadě lidí, i když si to často ani neuvědomují. Jde o působení českých komerčních rádií na produktivitu práce. Produktivita práce, říkáte si? Objasním.

Jste v zaměstnání. Je to dejme tomu větší místnost rozdělená nízkými příčkami - standardní kancelářské uspořádání. Ze stropních reproduktorů či malých reprobeden se linou nejnovější pecky populární hudby. Stále dokola.

Dvacetkrát do hodiny je proud hudby přerušen stupidní reklamou či vtipným vstupem moderátora. V pravidelných intervalech pak dotyčná hvězda předčítá novinky převzaté z internetu. Pokud hraje ono rádio na přání, jsou to zásadně ty stejné pecky, které se omílají po celý den. Děs a hrůza.

Sakra, tak to neposlouchej a vypni to, říkáte si.

No dobrá, ale co když to prostě nejde. Představte si, že sdílíte výše popsanou kancelář s dalšími spolupracovníky, kteří rádio prostě MUSÍ poslouchat! Upřímně vám povím, že to je peklo. Nejsem tak úplně netolerantní, ale proč mě musí celou pracovní dobu neustále obtěžovat primitivní hudba a imbecilní řeči?

Protože jsem v menšině a názor ostatních zní - Potřebujeme k práci hluk.

Já osobně mám raději ticho, zvlášť když se musím soustředit nebo dělám více věcí zaráz. Ovšem tudy prostě nejede vlak. Trávím čas od času dopoledne v hádkách s ostatními, načež jsem jednohlasně přehlasován a rádio je s vítězným úšklebkem opět zapnuto. Nezbývá než alespoň zmírňovat devastující účinky rádia donesenými audio cédéčky, které za většího či menšího reptání dokáže druhá strana akceptovat.

Protože, a to je na tom nejkrutější, před zvukem neutečete. Zvuky rádia jsou pořád kolem vás a vtloukají vám do hlavy reklamu a rytmus. Dělají z vás debila. Ano. Musím se přiznat. Věřím tomu, že se z toho člověk může i zbláznit. Když po třicáté za den slyším "moja srdca kámenáá" , tak už se křečovitě držím stolu a přemýšlím, zda přiostřenou nohou od stolu zabít sebe nebo ostatní. Přemýšlím nad dokonce i nad soudním řešením a následném exekučním odstranění reproduktorů.

Někdy se mi podaří hrací skříňku poškodit. Velmi rychle je však opravena a dál mi znepříjemňuje život. A to mě ničí. Jednoduše mi to při hlasité hudbě nemyslí a mám-li se na něco soustředit a být kreativní - je to problém. Je tu třeba taková drobná paralela: Když ostatním v práci nekouřím, nemuseli by mi oni pouštět rádiové sračky.

Samozřejmě, že už všechny slyším: "Hul jim tam, ať ví jaký to je." Jenže to nepůjde vážení. Ne že bych sám nechtěl, ale celá firma by se utopila díky požárnímu bezpečnostnímu systému.

I když...koneckonců...také řešení. Nezlobte se, utíkám pro cigára. Já jim zahraju! A budou hynout nevinní.

Doufám, že je to článek dostatečně o hovnu, jak požaduje Jiří. Podle mě ano, protože mě tyto věci opravdu serou a nejraději bych někomu nakopal prdel! Kdo mi pošle tip na elegantní, laciné a definitivní řešení mého problému, obdrží za odměnu mou lechtivou fotografii a vlastnoručním podpisem jakožto hvězdy bulváru na Aktovce-X. :)

Zpět
26.09.2003 14:09 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[20] / Komentovat
Reklama
Export