Jak si hrát s dětmi

Občas, když se dva lidé mají rádi, případně, když se nemají rádi, ale jsou opilí, nadržení a nevybíraví*), dělají věci, kteréžto pak mají za následek to, že jeden z nich otěhotní. Ať tak či tak, vznikne problém, kterému se říká: dítě.

Možná si řeknete, že je to jako když si pořídíte jezevčíka. Není. Jezevčíka totiž lze, v případě že vás přestane bavit, nacpat do útulku, případně ho můžete uvázat někde u silnice, kudy často jezdí Srstka s Kubišovou. U dítěte je to problém. Pokud totiž někde v Praze na Václaváku uvážete čokla, nic se neděje, když ho nesežerou bezdomovci, dostane se po měsíci do TV a někdo si ho vezme. A po vás ani pes neštěkne.

Ovšem když na tomtéž místě uvážete dítě, dostane se do TV ještě ten večer, rozběhne se vyšetřování a na 99% ho máte do druhého dne zase zpátky (protože vás nějaký soused práskne). A navíc vás budou tahat po sociálce. Útulky pro děti bohužel nejsou. Tedy... jsou baby-boxy, ale to můžete použít den či dva po narození, zkuste si do baby-boxu nacpat šestnáctiletýho, zhulenýho fakana!

Prostě, jakmile se dítě objeví doma, je šmytec a už tam zůstane. A protože i u nás doma se něco podobnýho stalo (dokonce dvakrát) a protože Aktovka-X je vzdělávací magazín, zkusíme dnes letmo zabrousit do hlubokých vod sociálních věd a naučit vás některé věci, které se vám budou doma hodit.

Zejména díky mým praktickým zkušenostem, protože od té doby, co manželka bere heroin musím tu a tam, když je zrovna v detoxu, trávit s dětmi svůj drahocenný čas já.

Kdekoho napadne, že s dětmi není potřeba si hrát, že je stačí jen zmlátit a seřvat a je doma klid. No... tak to bohužel nejde. Tedy, ne že by to nešlo zrealizovat – lze, ale prostě to nefunguje. Spoléhat na tohle je taková začátečnická chyba – tím si projde každý. Navíc, postupem doby si dítě vytvoří jakousi imunitu a když se k němu blížíte s napřáhnutou rukou s klackem, ještě na vás drze křičí: „Jen si bouchni, stejně mě to nebolí!“. A až jednou zestárnete, tak ti nevychovaní smradi vám to vrátí. Takže, jak říkal Gándhí, je lepší postupovat bez násilí.

Dítě se běžně dožívá věku 18 let, když mají rodiče smůlu a děti jsou chytré, tak i 26. Pak konečně vypadnou z baráku a je klid. Dítě se v průběhu vývoje mění a máte-li si s ním hrát, musíte si neustále zvykat a vymýšlet nové a nové věci, čtyřleté dítě si prostě nechce hrát s chrastítkem ani když mu ho přilepíte vteřinovým lepidlem k ruce (vyzkoušeno v redakci). Já zatím samozřejmě nevím, jak si hrát s dítětem starším než 3 roky, ale doufám, že mi na oplátku zase poradí nějaké hry někdo jiný, a jak budou moje děti dorůstat, budu mít z čeho čerpat.

Když je dítě malinké, tak do 6ti měsíců, vyznačuje se tím, že jednak pořád řve, a druhak pořád smrdí. Když si jej prohlédnete zblízka, neujde vám, že za to jsou zodpovědné dva otvory: jeden v hlavě, druhý v zadku. Moje nejoblíbenější hra s dětmi v tomto věku se jmenuje „špuntovaná“. Jakmile manželka není doma, vezmu dva špunty a ty dvě díry v dítěti prostě zacpu. Miminko přestane brečet (někdy se musí víc utěsnit, chce to cvik) a přestane i smrdět. Když se pak matka vrátí, oba špunty vytáhnu a ona už si s tím, co se záhy stane, poradí. (výrazně se ušetří za plíny a za sunar a navíc, jak jsem si povšiml časem, dítě po těchto hrách tolik nevyroste, takže ani v pozdějším věku tolik nežere a provoz není tak drahý).

Je pravda, že „špuntovaná“ není nijak akční hra, ale důležité je, že dítě nepláče (odtud patrně staré rčení „kdo si hraje nezlobí“). Navíc v tomhle věku jsou děti na nějaké sofistikované hry, jako např. scrabble úplně nepoužitelné, to je horší než si hrát s lecjakým dementem.

Když se dítě přes toto období dostane, začne se daleko více pohybovat a je stále těžší a těžší udržet ho na jednom místě. Hrát špuntovanou už ho moc nebaví, daleko více se snaží lézt po pokoji a snaží se dosáhnout na nějaké výše položené předměty. Pro tento věk mám vymyšlenou hru na „zašpuntovanou želvu“. Postup je stejný jakou u normální špuntované, ale dále dětátku na záda přivážeme 2-3 encyklopedie (Vesmír, Tělo a Všeobecnou). Je dobré, aby knihy byly zhruba o polovinu těžší než dítě, ale ne víc, má pak (jak jsem si povšiml) dost problémy s dechem. Tahle hra je fajnová, protože se ušetří za sunar, za plíny, je ticho a dětáťko přestane lézt a strhávat z výšky předměty, takže si při této hře nemůže ublížit. A já můžu v klidu dělat něco užitečného, třeba si prohlížet na internetu nějaké oplzlosti.

Zhruba v roce a půl již dětátko začne vzpříměně chodit. Tady celá věc začíná nabírat nový rozměr. Dítě, jak chodí, vydává hrozně rušivé zvuky a najít v klidu na internetu nějaké stránky je o dost složitější. Navíc bere do rukou všechny předměty, které až dosud byly na bezpečném místě. Zde doporučuji hru na „zašpuntovanou želvu na překážkové trati“. Základem je hra na „zašpuntovanou želvu“ ale obohacená o to, že dítěti vkládáme do cesty různé překážky, aby padalo, nebo mu podrážíme nohy. Abychom pochopili proč, musíme si udělat malou exkurzi po tom, jak funguje proces učení: mozek se snaží donutit víceméně náhodnými impulsy tělo k tomu, aby vyřešilo nějakou úlohu (např. se najedlo). Jakmile je některá z operací úspěšná, zaplaví se mozek dopaminem a člověk má pocit štěstí. A zapamatuje si, která věc z toho, co prováděl vedla k tomu, že dostal dávku. A příště se jí snaží zopakovat. Normálně prostě fetuje.

Pokud tedy nechceme, aby se dítě moc rychle naučilo chodit, musíme způsobit opačný chod – jakmile se mu podaří se zvednout a mozek začne produkovat pocit štěstí, musíme mu podrazit nohy. Dítě si pak zafixuje, že pokus o zdvihnutí produkuje nepříjemné zážitky (rozbitá hlava, zlomená ruka) a přestane se o to snažit. Pro nás to pak znamená, že nemusíme letos ještě přesunovat všechny věci ze spodních poliček na ty horní. A jako dříve – díky špuntům - ušetří se za plíny, sunar, dítě neřve... atd.

Ať se však člověk snaží jak chce, dítě stejně jednoho dne začne mluvit, chodit... a více než dítě se chová spíše jako malá replika dospělého člověka. (To není tak hrozný, daleko horší je, že se naučí vytahovat si špunty).

Kolem dvou a půl roku je tedy vhodné začít hrát hry nové. Neotřelé. Tak třeba na „zašpuntovaného indiána z nepřátelského kmene“. Tahle hra se hraje stejně, jako špuntovaná, ale stačí už jen roubík, protože díte v tomto věku už bez problémů chodí na nočník. Dále dítě svážeme tak, aby nebylo schopné si špunt z pusy vyndat. Drobnou obměnou, totiž tím, že na takto svázané dítě hodíme deku, získáme hru „zašpuntovaný indián z nepřátelského kmene zavalený lavinou“. Tato hra má výhodu, že si můžeme domů i pozvat nějakou slečnu z eskort servisu, se kterou si můžeme v klidu užívat, aniž by se pořád dokola ptala „proč támhle leží to svázaný dítě“.

Tahle hra se dá hrát asi tak do tří let, pak bohužel začínají děti žalovat. Abych řekl pravdu, tady už moje invence končí a proto nyní doufám, že někdo z vás, kdo má děti starší, poradí na oplátku zase mně!

*) lidově se tomu říká "láska na první pohled"

Zpět
23.01.2007 11:01 Sekce: Pro muže, autor: Ohlasů[50] / Komentovat
Reklama
Export