Jak vznikla podstatná jména

Přes víkend si dáme něco vzdělávacího, zejména proto, že jsme na půdě vzdělávacího magazínu a bylo by škoda, kdybyste, vy tupci, skončili... jak tak říká kolega Kerry, ...jako vojáci v Iráku.

Nebudu nijak suše jazykově teoretizovat, jednak proto, že věda je nezáživná a druhak, protože ani o svém, ani o žádném cizím jazyku toho mnoho nevím. A ani mě studium cizích jazyků nebaví.

Tedy, mluvím o jazyku jako o jazyku, né o jazyku jako o jazyku! Pokud bych měl na mysli místo jazyka jazyk, tak tam mě samozřejmě studium cizích jazyků baví! Dokonce jsem se chtěl věnovat i studiu vlastního jazyka, ale nikde mi nechtějí vyoperovat žebra! Ani na revers! A nechat si to vyprávět od kámoše prostě není ono!

Ale zpět. V každém jazyce se vyskytují slova s nějakým buď nejednoznačným významem, nebo s více významy. Ve škole nám třeba paní učitelka říkala, že jedním ze slov, které mají v češtině mnoho významů, je slovo „list“. Paní učitelka samozřejmě nebyla až tak důsledná, protože já jsem při studiu češtiny zjistil, že naprostým fenoménem mezi slovy není žádný „list“, ale slovo „tohle“ protože toto slovo může suplovat naprosto jakékoliv podstatné jméno. Takovej „žolík“. Schválně si to zkuste – uvidíte sami, že pokud místo jmen věcí budete používat „tohle“ a ukazovat na daný předmět, domluvíte se klidně i s cizincem. Proto mi bylo záhadou, proč se vlastně v jazyce používají podstatná jména, když máme jedno slovo univerzální, možná ještě z doby před stavbou Babylonské věže. Člověk si pak plní hlavu zbytečnými výrazy a nezbývá mu kolikrát paměť na daleko důležitější věci. Třeba v kolik jsem včera přišel z hospody, kde jsem ztratil slipy,... a tak.

Jasně, už přesně slyším, jak zase nějakej osel tvrdí, že se s „tohle“ fakt blbě domlouvá po telefonu, takže podstatný jména máme proto, abychom se mohli domlouvat na dálku. To je ale demagogie, protože podstatná jména vznikla dávno před tím, než nějaký mobily. Pochopte, že v době před vynálezem přenosu zvuku se lidé, chtěli-li :) si o něčem pokecat, museli být na doslech a být na doslech znamená být zároveň i na dohled, protože logicky – vidíme dál, než slyšíme.

V tomto novém světle se vznik podstatných jmen jeví ještě daleko záhadnější. Nejdřív mě napadlo, že to mohli lidé začít používat kvůli tomu, aby se mohli mezi sebou bavit i lidé slepí (tzv. bezbariérový rozhovor) ale do pravěku mě to nesedí, zejména proto, že o bezbariérovosti se mluví až v posledních letech a navíc pralidé (tehdá ještě víceméně zvířata) měli rozhodně jiné priority, kam vrhat svou energii, než vymýšlet globální řešení pro minority mrzáků.

Pak mi to samozřejmě došlo. Lidé odjakživa tvoří skupiny (tlupy). Sami asi víte, že kdykoliv má nějaká skupina něco říct, lidé plácají jeden přes druhého páté přes deváté a nejsou naprosto schopni nějak rozumně sdělit svá stanoviska. Proto si již od pravěku každá tlupa volila svého mluvčího. Nějakého toho náčelníka. Protože práce mluvčího je složitá a odpovědná, tak samozřejmě tlupa musela svému náčelníkovi dělat na revanš nějaké ty ústupky. Dostával více zrní, mohl si vybrat, zda chce z uloveného mamuta spíše stehýnko než křidýlko a také zavedli pravidlo, že když navrátivší se bojovník přistihl náčelníka ve svém stanu, jak zrovna provádí měření hekavosti jeho manželky, nejedná se o podraz, ale o projev šéfovy přízně, za který má být vděčný.

Následkem toho samozřejmě docházelo k častým šarvátkám, bojům o pozici náčelníka, snahu mít co největší tlupu na úkor ostatních tlup a podobně, přesně jak to známe z politického životadnes. Z toho samozřejmě vyplývá, že dva náčelníci sousedních tlup si byli konkurencí a tudíž se navzájem nemohli ani vidět.

A jsme u toho. Představte si, že si s někým nemůžete přijít na oči, ale přesto se s ním potřebujete bavit (zejména při vyjednáváních o teritoriích, obchodě apod.) Tehdy se to tedy řešilo tak, že když se dva náčelníci měli sejít k meetingu, při kterém nebylo vhodné aby se pozabíjeli, byla mezi ně dána nějaká přepážka, třeba natažená kůže z mamuta, nebo kůže z losa, nebo kůže z lososa, nebo kůže z jelena, nebo kůže z levharta, nebo kůže z antilopy, nebo kůže z vlka, nebo kůže z medvěda, nebo jakákoliv jiná kůže, nebo dokonce klidně ani nemuselo jít o kůži, ale mohl to být nějaký jiný předmět, třeba větve, nebo hromada kamení, nebo hromada prken, nebo hromada prázdných želvích krunýřů, nebo prostě něco, aby na sebe nemohli vidět.

Jednání pak probíhala tak, že jeden náčelník řekl třeba „chceme vaše tohle (ukazoval na území) a za to vám dáme tohle (a ukazoval na stádo krav)“. Náčelník druhého kmene sice nemohl vidět, co jeho protivník chce ani co nabízí, ale to nevadilo, protože věděl, že ten druhý, pokud něco potřebuje, jistě za to nabízí odpovídající alternativu a tudíž obchod odsouhlasil.

Mnoho let to takhle fungovalo ke spokojenosti všech stran, jenže 6. května roku 26 877 před naším letopočtem došlo k převratnému ekonomickému vynálezu – byly objeveny reklamní lži. Stejně, jako v mnoha jiných případech velkých objevů k tomu došlo náhodou: náčelník kmene Etingů zvaný Mark požadoval po sousedním kmeni Umerů 7 medvědích kůží, neboť jeho druhové trpěli zimou a výměnou za to byl ochoten (ač neochotně) obětovat svou mladou a velmi sexuálně talentovanou ženu. Jednání probíhalo jako tisíckrát před tím, za kůžemi. Náčelník Mark povídá náčelníku Consovi „potřebujeme tohle (a ukázal sedmkrát na medvědí kůži) a za to ti nabízíme něco, co tě fakt večer moc pobaví, co si náramně užiješ a co umí tak neuvěřitelný věci, že chvílema budeš mít pocit, že ti vyletí mozek z hlavy jak papírovej čert... a to bude tohle (a chtěl ukázat na svou mladou, pevnou, ke všemu svolnou, naprosto bez zábran, krásnou choť... jenže... se mu smekla noha po mokré hlíně, zavrávoral a prst v tu chvíli ukázal na těsně vedle se krčící, hnusnou, kyprou, bezzubou a páchnoucí tchyni z prvního manželství, kterou nikdo v kmeni nemohl ani vystát a která zrovna hlasitě vykonávala velkou potřebu).

Tehdy platilo pravidlo, že na co bylo ukázáno, to se nesmělo dodatečně měnit přestože by to ten druhý nepoznal (blind gentlemans-agreement) a tudíž ani náčelník Mark si nedovolil od toho, nač bylo ukázáno ustoupit, ač sám viděl, že došlo k politováníhodnému omylu. Obchod tedy proběhl, Etingové večer oslavovali, neboť jim konečně bylo teplo a navíc se zbavili nenáviděné spolutlupící. Zato v kmeni Umerů vládlo rozčarování, protože nějak nebyli schopni přijít na to, cože si to vlastně mají užít a proč něco tak zbytečného, obtežujícího a smradlavého stálo tolik kůží. Jenže mezikmenová slušnost zabránila Umerům požadovat od Etingů vysvětlení (nám to samozřejmě dnes zní nepochopitelně, šli bychom takové zboží okamžitě vrátit, jenže tenkrát nebylo kam, reklama a nespokojenost zákazníka vznikla teprve ten den odpoledne a její logický následník, totiž reklamace a reklamační oddělení vznikla až v průběhu let)

A protože Mark Eting byl prozíravý a došlo mu, k čemu vlastně došlo, okamžitě svůj vynález začal prosazovat při dalších a dalších jednáních. Takže posléze, vědouce si toho, že Cons Umer nevidí, co si vlastně kupuje, ale věří, že je to za požadovanou protihodnotu vyvážená alternativa, vyměnil „tohle“ za „tohle“ (luky a šípy za nemocného býka) pak „tohle“ za „tohle“ (stádo krav za hromadu kamení) a tak dále a tak dále... (proto se tomu, když vám někdo něco nabízí říká "reklama" je to od slova „klamat“). Etingové se postupně stávali čím dál bohatší a Umerové čím dál více chudli.

Já vás nechci samozřejmě unavovat nějakými historickými fakty, ale je dobré vědět, jak to tehdy bylo, takže pokud to chcete znát dopodrobna, jistě si najdete o marketingu, reklamně a consumerech nějaké další prameny.

Pro nás a náš výzkum jazyka je důležité vědět, že stále chudnoucí kmeny Umerů se jednoho dne prostě vzbouřily a do obchodních jednání byla zanesena klauzule, nutící obě strany jednoznačně pojmenovávat předměty obchodu, tak, aby bylo každému patrné co kdo nabízí. A tím vznikla podstatná jména.

Pokud jste náhodou byli na nedávné konferenci v Los Salamos, kde jsem na toto téma měl dvouhodinovou přednášku, asi vám neušlo, že mi je často mými kolegy v diskuzích vytýkáno, že to tak nebylo, a že podstatná jména vznikla prostě proto, že člověk pojmenovává všechny předměty.

Je to hloupost. Vezměte si třeba takový písek. Všimli jste si, že by jednotlivá zrnka měla vlastní jména? Nebo rýže, zrní,... a tak? Nemají. Protože člověk prostě nějakou vrozenou potřebu všechny věci pojmenovávat nemá – byl k tomu donucen obchodem a lží a pro obchod mu stačilo jen říct „rýže“ a nikoliv pojmenovat všechna zrnka z celé sklizně. Představte si takovou výměnu pytle rýže za pytel hrachu! Než by to pojmenovali a vyjmenovali, umřeli by hladem!

Dnes je samozřejmě všechno jinak, žijeme v moderní době, pravidla jednání mezi náčelníky jsou úplně jiné, náčelníci mezitím přišli na to, že pro ně není výhodné aby se (oni) zabíjeli navzájem, když můžou místo toho nechat vybíjet jen členy tlupy, což je nebolí, takže natahovat mezi sebou kůže je zbytečné, vždyť se mohou místo toho objímat, líbat a mít se rádi jako Šaron s Arafatem.

Možná by se zdálo, že tedy existence podstatných jmen je archaismus, který už není potřeba, když každý vidí, kdo co nabízí.... a co kdo dostane... ale pravda je spíš taková, že ani dnes stejně nikdo neví, co ten druhý myslí, když říká, že nabízí to a to a chce za to to a to...

Možná... by pomohl nějaký nový slovní druh?


Zpět
04.11.2006 09:11 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[32] / Komentovat
Reklama
Export