Láska, ta všechno překoná...

Při letmém pohledu do historie, literatury, filmů a v podstatě kamkoliv, kde je nějaký příběh, hraje velikou roli láska.

Láska je prý mocná čarodějka a silná a upřímná láska je schopna překonat všechny překážky, nástrahy, léčí nemocné duše a v životě vlastně ani nejde o nic jiného než o lásku.

Když jsem byl malý, běžela v televizi Arabella. Byla to pohádka o princezně, kterou neustále uháněl čaroděj Rumburak, ona ho nechtěla, nakonec se zamilovala do Petra Majera, obyčejného smrtelníka z říše lidí a všechno dobře dopadlo. Rumburak byl poražen a ti dva se vzali. Nic, co by se lišilo od šablony.

Všichni diváci tehdy fandili Majerovi a Arabelle. Tedy, až na dva. Jedním kdo fandil Rumburakovi, byl mně neznámý chlapec, který napsal Jiřímu Lábusovi (který Rumburaka hrál), ať není smutný, že mu drží palce. Jiří Lábus v televizi tehdy řekl, že dotyčnému odepsal, že pokud divák nezmění svůj názor, nejspíš skončí v polepšovně.

Tím druhým Rumburakovým fanouškem jsem byl já. Je sice pravda, že do polepšovny jsem taky neměl nikdy daleko, ale nebylo to proto, že bych obdivoval špatné hrdiny.

Rumburaka jsem nebral jako zápornou postavu. Rumburak miloval Arabellu. Miloval jí tak silně a upřímně, jak jen milovat lze. A celý seriál byl vlastně o tom, jak se snažil svou lásku naplnit. Všemi možnými metodami. Proč, tedy, ta jeho upřímná láska nebyla ani mocná čarodějka a ani mu nepomohla dojít cíle? Majer k tomu všemu přišel jak slepej k houslím. A sežral smetanu. Vadilo mi to. Nesnášel jsem ho. Litoval jsem Rumburaka a i když jsem věděl, že ho tvůrci seriálu nemohou nechat vyhrát, fandil jsem mu. Nebyl o nic horší, než jakýkoliv jiný zamilovaný člověk. A přišel dřív.

Měl prostě smůlu.

Stejnou smůlu, jako jeho kolega Kostěj Nesmrtelný v ruských bylinách. Jako Mrakomor v pohádce Princ a Večernice. Jako... tehdy já. A jako každý, kdo někdy prožil neopětovanou lásku. Pocity bezmoci a pocity odhodlání udělat cokoliv, aby dotyčný objekt zareagoval kladně. Udělat cokoliv. Existuje snad silnější a upřímnější láska, než ta, kdy je člověk ochoten udělat COKOLIV? Ne.Není.

Pohádky tedy lhaly. A fandil jsem Rumburakovi, protože já jsem byl taky Rumburak.

Teď je mi o mnoho více a zažil jsem (jako všichni) několik neopětovaných lásek. Neskákal jsem kvůli nim z oken, ani pod vlak a nejedl jsem prášky. Systematicky jsem pracoval. V jednom případě téměř čtyři roky. Zbytečně. Měnil jsem u toho životy mnoha lidí a vytvářel situace, ke kterým by bez mého přičinění nikdy nedošlo. Měnil jsem sebe. Neuměl jsem čarovat jako Rumburak, ale uměl jsem jiné věci. Nicméně, nebylo mi to nic platné. Láska a ani snaha mi nikdy nepomohla.

Jedna kamarádka se mě nedávno ptala, zdali věřím tomu, že lidé jsou jako dílky puzzle. Potkají se a buď jim ty dílky do sebe zapadnou a nebo ne. A tehdy se mi konečně rozsvítilo.

Ano. Když pozoruju svoje šťastné/nešťastné lásky, musím jí dát za pravdu. Všechny ty šťastné začaly vždycky tak, že při prvním setkání zareagovaly obě duše. Cítíte to. Ty momenty, kdy vám to druhá strana sděluje. Gesty. Pohledy. Tím, že se k vám natočí. Drží se poblíž. Reaguje kladně. Třebaže si ještě neuvědomuje, že dílky zapadly. Láska dojde k naplnění občas až mnohem později, ale tak nějak se celou dobu plíží kolem. A čeká. U těch nenaplněných to bylo vždycky už od počátku zcela jednostranné. A pokusy přimět nepřítele ke kladné reakci bylo vlastně bláhové. Takový pokus o duševní znásilnění. Pokud nezapadnou dílky, nejde to. A síla lásky na to nemá vliv.

Rumburak tohle nevěděl. A nevěděl jsem to ani já. Měl jsem za to, že někde dělám něco špatně a až na to přijdu, všechno dobře dopadne.

Kdyby nám o dílcích pohádky řekly, možná jsme si s Rumburakem ušetřili spoustu nepříjemností. A času.

Jojo. Houby láska. Dílky.

:)