Na co má Jan Žižka žaludek?

Navrhněte, co byste umístili do pamětní schránky uvnitř právě restaurované sochy Jana Žižky z Trocnova, zní výzva na stránkách Národního muzea.

Pamatuji si, že když jsem byl ještě kluk, probíhala zrovna také někde nějaká rekonstrukce, tuším nějaké věže a v ní byla též pamětní schránka. Předchozí restauratéři do této schránky umístili nějaké dobové noviny, které zachycovaly události v dny, kdy byla schránka zapečetěna a uložena.

Soudružka učitelka nám tenkrát vysvětlovala, že nyní se do schránky opět umístí aktuální noviny a za dalších 200 let, až se bude znovu restaurovat, tak naši potomci, žijící již šťastně v komunismu, budou moci poznat, jak se žilo v naší době, za co jsme bojovali a jak jsme budovali socialismus.

Chudák, patrně tenkrát netušila, že už za pár let bude boj za komunistickou budoucnost minimálně na pár let díkybohu jen vzpomínkou. Když vzpomínám na její slova, napadá mě, zda to, co nám dnes připadá důležité, bude za 200 let vůbec někomu něco říkat.

Přemýšlím nad tím, jak člověk ve své sebestřednosti není schopen posuzovat ani věci důležité pro jeho přítomnost, natož budoucnost. Socialismus trval sice 40 let, ale to připadá dlouhé těm, kdo ho celý zažili. Kdo z nás dnes považuje za důležité… co důležité, kdo z nás dnes vůbec dokáže pochopit cokoliv, co se stalo před 200 lety… i přestože se možná o spoustě těchto událostí učíme.

Cpeme se biftekem v restauraci, do které jsme přijeli autem na naftový motor, nad stolem nám svítí elektrická lampa, poháněná jadernou elektrárnou a naproti nám sedí milenka se silikonovými ňadry, se kterou jsme si domluvili schůzku mobilním telefonem, když jsme se předtím z nedostatku času a příležitostí poznali v internetové seznamce. Opravdu jsme tak nějak schopni alespoň z jedné promile pochopit kouzlo dobového tisku a důležitost všedního dne z roku 1807?

Nic z toho, co nám dnes přijde zcela všední… tehdy neexistovalo. Dokonce ani zubní pasta.

A na druhou stranu, nedovedu si představit, co by asi za 200 let komu řeklo, kdyby si přečetl vydání Blesku, kde titulní stranu zabírá popis nějaké duševně nemocné Ivety Bartošové (Kdo to je? Čím byla významná tato paní? Proč není v ústavu, ale v novinách? Ptá se historik…) a zbytek čísla pak jsou popisy intrik či homosexuálních vztahů dalších (naprosto, ale skutečně naprosto bezvýznamných celebrit, které pro rozvoj civilizace či doby udělaly možná méně než cikán, který denně odváží ze smetiště do sběrny rezavé plechy).

Možná, až by historici pojmenovávali období, ve kterém žijeme, a které hrdě nazýváme atomovým věkem, sáhli by k termínu „doba klepová“.

Ani dalším, „méně“ bulvárním tiskem bychom si moc nepomohli. Soupis domácích autonehod, podvodů a vražd. Nebo válek, které se naopak odehrávají několik tisíc kilometrů daleko a nemají s námi nic společného. A které trvají nekonečně dlouho. A které vlastně ani nikoho nezajímají a možná… kdoví, ani nejsou.

Denní informace o nekonečných bitvách mezi sandinovci a somozovci, které se odehrávaly za socialismu kdesi v Nicaragui, ve které tehdy téměř žádný Čech nikdy nebyl vystřídaly tytéž denní informace o nekonečných bitvách mezi Sunnity a Šíty, které se odehrávají kdesi ve vzdáleném Iráku, který je pro našince asi stejně pochopitelný, jako Nicaragua, či obyvatelé Venuše.

Tak snad… nějaké vědecké brožury? Asi… ne. Možná pro pobavení budoucích generací… budou se naší vědě smát asi stejně, jako se my dnes smějeme kdysi slavné Priesnitzově vodoléčbě.

Nevěřil bych, jak je to těžké vzkazovat o sobě něco budoucím generacím…

A vidím, jak pomíjivá je důležitost.

Zpět
14.03.2007 10:03 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[29] / Komentovat
Reklama
Export