Na konci věčnosti

Vzpomínka na den, kdy se znovu narodil. Bylo mu tehdy šedesát pět a měl za sebou více než půl století práce, od úsvitu do soumraku. Celý svůj produktivní život věnoval tomu, aby si to jednou mohl zaplatit. Nelitoval času, ani vědomí, že zatímco řada jiných lidí se bavila, on pracoval. Protože věděl, že jednou... když bude hodně pracovat, koupí si druhý život. Život v Systému. A pak, pak už bude mít na všechno čas, protože Systém, to je svět bez hranic. A věčnost.

Každý den znamenal práci a každé zdržení mohlo znamenat, že zemře dřív, než si bude moci vstupenku do ráje koupit. Neměl přátele, protože na ně neměl čas. Ale osud si s ním přesto zahrál a jednoho dne, potkal JI. Chemie se člověka neptá, zda má, či nemá čas a co si o tom nápadu myslí.

A tak se to stalo.

Musel pracovat víc, protože si nedokázal představit, že by do Systému vstoupil jen on, sám. On: život věčný... zatímco ona, tady venku za pár let zemře stářím. A tak ubíhal den za dnem... až přišla chvíle, kdy mohl oběma zaplatit transformaci. Objevila se v Systému pár vteřin po něm. Chytl jí tehdy pevně za ruku a pyšně jí držel, když procházeli dveřmi do světa, kde nikoho neomezovala fyzika, stáří, nemoci, úrazy a kde neexistovala smrt. Nevěděl nic o tom, jak to funguje a bylo mu to jedno. Byl částí počítače, byl nesmrtelný a ona byla s ním. Ráj. A večnost.

Užívali si života plnými doušky. Stejně intenzivně, jako předtím pracovali, tak nyní hodili všechny starosti za hlavu. Jen za první rok se seznámil s obrovskou řadou lidí, z nichž se mu mnozí stali přáteli. Celé dny se dokázali bavit, vymýšlet různá témata, tvořit v Systému věci... a to všechno... aniž by je honil čas. V Systému člověk mohl kouřit, pít, skákat po hlavě z mostu... aniž by si musel dělat starosti s tím, že by ho to mohlo jakkoliv ohrozit... veškerá „realita“ byla jen počítačový program.

Na nikom nebylo pevně poznat, kolik mu je let, jaké je národnosti a jakého pohlaví. Kdykoliv člověk chtěl, mohl si to změnit. Od vlasů až po délku penisu.

Lidí v Systému přibývalo. Každý den jich přicházelo zprvu pět až osm, postupně to už byly desítky a jak se vstupné s časem snižovalo, tak už stovky. Bylo to příjemné, protože všichni příchozí ihned informovali starousedlíky o tom, co se mezitím stalo „tam venku“. Politika, pletichaření, stále stejná písnička. Nikdo neplakal, nikdo nelitoval... nikomu nescházelo... poroučení. :)

V Systému nebylo potřeba nic takového řešit, neexistovaly zde peníze, protože zde nebyly omezené zdroje. Nebylo nutné prahnout po moci, protože pojem „moc“ tu neměl smysl. Kdo potřeboval dům, postavil si ho. V prostoru. Ať malý či velký, jednoduchý nebo složitý... bylo to zdarma, podle představ tvůrce a všecho bylo virtuální a neomezené. Záleželo jen na fantazii a vše rostlo pod rukama.

A když to člověka bavilo, mohl jeden den bydlet v zemljance, druhý v podmořském zámku. Pravda, každý byl zručnější v něčem jiném, takže časem vznikl jakýsi směnný obchod, kde někdo vymýšlel pěkné vyřezávané virtuální postele a za oplátku si nechal od někoho jiného „vymyslet“ třeba vrtulník... a počítačový program tohle všechno pěkně plynule servíroval jako realitu.Všechno zde bylo možné.

Tedy kromě smrti, což nikomu nevadilo a pak toho, že nebylo možné mít děti. A to byl důvod jejich rozchodu. Vyčítala mu, že ji sem vzal. Tam venku... sice by zemřela, ale....

Byla stále nepříjemnější a nepříjemnější... až jednoho dne pohár jeho trpělivosti přetekl. Odešel, změnil si identitu a ztratil se kdesi v prostoru...

A lidé přibývali a přibývali. Po pár desítkách let si povšiml, že se složení jeho přátel postupně obměňuje. Mnoho těch, s kterými před padesáti lety trávil nepočítaně hodin času a bavil se, přestal vyhledávat. Nebylo proč... Když už dokážete odhadnout, na jakou otázku vám člověk proti vám většinou odpoví, a jaké téma to bude (zase) dnes... je na čase změnit lokál, říkal si.

Naštěstí, člověk v Systému nebyl hnán časem a nutností setrvávat na jednom místě, takže si rychle našel jiné, čerstvější, nově příchozí..., nebo ty, které dosud nepotkal a se kterými mohl konfrontovat svoje názory, vymýšlet nové věci a zajímat se o to, jak a co všechno se tam venku změnilo...

Ovšem neušlo mu, že jak klesá cena vstupného, klesá zároveň tak nějak i intelektuální potenciál nových osadníků. Patrně tam venku už nebyl moc veliký problém sehnat dostatek prostředků na to, dostat se do Systému. Ráj už nebyl jen pro elitu, mohl si ho dovolit... kde kdo.

Nových lidí přibývalo stále rychleji a rychleji. Venku prý bylo přistavěno mnoho dalších portů a denně přicházely tisíce nových obyvatel. Nemělo smysl, jako na počátku, se s nimi seznamovat, vítat je a vyzvídat novinky, jednak se to nedalo stihnout, druhak „duševní“ kvalita nově příchozích stále klesala... a třeťak: měl neomezeně mnoho času na to, se s kýmkoliv z lidí seznámit později. Třeba... za milion let.

A jednoho dne si najednou, těžko říct kdo, povšiml, že ten den, nebo možná den předtím... nikdo nový do Systému nepřišel. A druhý den také ne. Ani třetí. Žádné z dveří se už neotevřely. Nikdy.

Protože „tam venku“ už nikdo nezbyl...

Prvních deset milionů let to ani nikomu nevadilo. Lidí tu bylo dost. Mohl se každý den milovat s jinou ženou, každý den jít na procházku s někým jiným, pohádat se, usmířit...

Ale kromě mnoha lidí a mnoha možností, tu s nimi byla i... vytoužená věčnost. A postupně se cosi vkrádalo nejen do jeho mysli. Časem si toho nešlo nevšimnout... pak přehlédnout... a nakonec nebylo možné se tomu vyhnout.

Peklo má mnoho tváří. Nezáleží na tom, zda si to nepřetržitě opakoval posledních deset, či dvacet miliard let. Jeho pocity dlouho, už velmi dlouho měly formu absolutně rovné, nikde nepřerušované čáry, táhnoucí se k nekonečnu.

Zpět
11.06.2007 01:06 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[32] / Komentovat
Reklama
Export