Novodobá žebrota

Všechno okolo nás se vyvíjí, mění, přizpůsobuje. A zároveň s tím se měníme i my. Evoluce. Některé věci, které jsme byli zvyklí poznat na první pohled se pomalu posunují někam, kde se tváří jako něco úplně jiného.

Tak třeba když se řekne žebrota. Ještě před pár lety bych si pod pojmem žebrák představil někoho, kdo je nucen díky nepřízni osudu žít jen z toho, co mu ostatní dají. Takový nešťastník stojí (sedí, leží) na ulici s nataženou rukou (pokud nějakou má) a s prosebným obličejem se snaží pasivně zapůsobit na kolemjdoucí a vyvolat v nich soucit.

Člověk odsouzený k žebrotě většinou bývá oblečen v šatu chatrném, neučesán a nenavoněn, protože mu prostě chudoba neumožňuje utrácet za věci, které nejsou pro přežití bezpodmíněčně nutné. Často mluví o své nouzi a dávají najevou svou příslušnost k té nejnižší sociální vrstvě.

Tolik teorie. A scénky z romantických filmů, zejména z bývalé socialistické produkce, která tak dávala najevo nebohou pacifistickou dělnickou třídu, která čekala, až se nad ní buržoazie při cestě do kostela smiluje. A minulost.

Ve skutečnosti jsou dnešní žebráci velmi vtíraví, agresivní a neodbytní. Chodí oblečeni společensky, pokud jsou to žebračky často velmi moderně, žebráci pak v rádoby obleku. Místo aby zdůrazňovali svou přízemní sociální příslušnost, naopak zdůrazňují své minimálně „středněvrstevné“ postavení. Nečekají, až jim něco dáte, ale vrhají se na vás, zdržují, nereagují na váš nezájem, staví se vám do cesty. Otravují na ulicích, na úřadech, telefonují vám domů. Žebrají od vás peníze na místech, kde byste to nečekali.

Nejsou to zoufalci, kteří přišli o nohu či ruku a tak se snaží sehnat alespoň něco do huby. Samozřejmě, jsou to velcí chudáci, svým způsobem. Ono..., není samozřejmě žádné štěstí, když se někdo narodí tak tupý a nešikovný, že jediná práce, kterou může vykonávat, je otravovat lidi na ulicích, nabízejíc jim výhodné telefonní tarify. Sebevědomí takového člověka musí být nutně už kdesi na hranici únosnosti, je to asi jako když vás život zažene k postávání v temném zákoutí, kde opilý pokřikujete na procházející děvčata nějaké oplzlosti ve snaze alespoň trošku zmírnit svou sexuální frustraci.

Ulice. Jdu po ní, jako každý den. Stejně jako řada jiných lidí. Náhle se z davu vynořuje postavička „podnikatele“ v saku za 620,- Kč. Vběhne mi do cesty.„Áááá tady pána se zeptáme...“

„Nezeptáte.“ Jdu dál. „Používáte mobilní telefon? Jste spokojen se svým tarifem? Myslíte že byste mohl...“ dalších dvacet kroků vede podnikatel svůj dlouhý monolog, pravděpodobně jedinou věc, kterou se za svůj naprosto zbytečný život zvládl naučit.

Druhý den jdu po stejné ulici. Náhle se ze skupinky tří podnikatelů v sakách za 620 Kč jeden odděluje a vbíhá mi do cesty. „Dobrý den, rád bych vám položil otázku...“

„Jdi doprdele ty zmrde.“ Jdu dál. „Ale... ale telefonujete? Používáte mobilní telefon? My od Vodafone....“ Stejná písnička jako včera. Jako každý jiný den. Několik dementů, kteří nejsou schopni si zapamatovat, že je doprdele posílám už čtvrtý den v týdnu a to pořád drsnějšími metodami. Zvláštní, že holič, který mě vidí jednou za tři měsíce si mě pamatuje. Když už si je konečně naučím na to, že „já opravdu ne“, tak zmizí a místo nich se objeví noví, čerství... a všechno začíná znovu. Už několik měsíců. Není možné projít tak, aby mě některý z těch kriplů alespoň třikrát do týdne neoslovil.

Minulý týden jdu do banky. Na ulici žádný Vodafonní žebrák. Zvláštní pocit. Skoro jsem měl chuť to jít zapít. Přijdu na banku, složím peníze. Podepíšu. Bankovní úřednice za přepážkou zvedne hlavu a povídá mi: „Ráda bych vám položila otázku... máte už kapitálové pojištění? Já bych vám nabídla...“

„Ne nemám. A nechci.“ Otáčím se pryč a je mi na blití. „A proč ho nemáte?“

Odcházím. „Protože mi to prostě nepřijde výhodné...“ snažím se být slušný. Panebože, jsem v chrámu peněz...

„Ale je to výhodné... dostáváte ročně od státu 5%...“ volá za mnou zoufale paní...

Mám tmu. Před očima se mi objevuje scénka, kdy vytahuju z pod bundy brokovnici s upilovanou hlavní a střílím. Hodně zblízka.

„5% ročně a třicetiletá likvidita. Panebože. Ty jsi ale kráva.“ brblám si pod fousy a mizím na ulici.

To, že mi nějaká bankovní žebračka o patro výše při jednání o čemkoliv neustále vnucuje nějaké Klíčové plány, nebo naopak (tři minuty poté úvěr!) a jiné naprosto nesmyslné investiční produkty, které jsou nesmírně výhodné, ovšem, pouze pro banku... tak nějak řeším tím, že okamžitě opouštím budovu s omluvou... ale oni už žebrají i na přepážkách? To je banka tak chudá, že mě musí, kromě toho, že mě odírá měsíčně o nehorázné poplatky za domrvené služby prudit už i při rutinním vkladu peněz?

Až dosud jsem ČSOB považoval jen za neschopnou banku. Nyní už jí považuju i za obtěžující. Snad to bude stačit na překonání mojí lenosti odejít někam jinam. Jen se děsím, že není kam.

Žebráci na ulici. Žebráci v telekomunikacích. Žebráci v bance. Žebráci v hospodách. Žebráci za dveřmi po zazvonění. Žebráci když zvednete telefon.

A to pořád tvrdí, že nám stoupá životní úroveň.

Hovno.

Zpět
18.10.2006 10:10 Sekce: Lepší společnost, autor: Ohlasů[77] / Komentovat
Reklama
Export