O dětech a... boji, který nelze vyhrát

Stále se ještě neválčí, a tak mám ještě čas rozehnat vaše chmury následujícími řádky. Samozřejmě, že jde opět o snůšku nehorázných sra***, plnou násilí, perverze, cynismu a morbidního humoru. Rodiče a slabší povahy NEČTĚTE a zvolte serióznější text!!!

Přeci jen mi to nedá, a tak bych velmi rád poděkoval za všechny ohlasy. Je zcela zřejmé, že alespoň zlomek z vás prozřel a nahlíží nyní na děti nejen jako na zdroj radosti, hrdosti a roztomilých výstřelků.

Mnozí dokonce pochopili vážnost situace a fakt, že jde často o zákeřné a nebezpečné bestie, manipulující se všemi okolo. Podpora těchto jedinců mě těší, ale nerad bych vás vystavil neakceptovatelnému riziku při otevřenější podpoře mého osamělého a nebezpečného boje. Již mnoho odpůrců kindošománie doplatilo na svůj postoj a skončilo tragicky, často za velmi záhadných okolností. Jejich ideje se rozplynuly v žárovištích kremačních pecí a zbytek přežívá v osamění, tísněn polstrovanými stěnami psychiatrických léčeben.

Protože kindoši nemají slitování s těmi, kteří odhalili jejich nekalé úmysly a jejich pomsta je strašná, nelze lehkovážně hazardovat se svým zdravím. I já málem zaplatil za své zviditelnění cenu nejvyšší. S opatrností jezdím ze zaměstnání domů a své auto opouštím až po pozorné prohlídce okolí. Přískoky se přesouvám od stromu ke stromu, od vchodu ke vchodu, abych se skrze okno svého posledního přítele a temnou sklepní chodbu, dostal do relativního bezpečí svého domova. Přesto jsem neustále sledován a nevyhnul jsem se otevřeným konfrontacím.

Pokud jste předchozí řádky četli ještě s pobavením, brzy vám zmrzne úsměv na rtech. Povím vám, jaké odporné zbraně mají zdánlivě bezbranní kindošci k dispozici!

Asi by jste totiž nevěřili, jak sehraná scéna ze zkrvaveným obličejem bloňďaté holčičky, pohozený kus lešenářské trubky a několik křičících a na vás ukazujících dětí, zachvátí okolí hysterií. Nikdo vám neuvěří a jen rychlý útěk mě zachránil od předpojatých soudů a kamenování.

Jen o několik týdnů později jsem se svým vozem míjel dětské hřiště, když odkudsi ze křoví vylétl obrovský plyšový medvěd a s tupým úderem dopadl na čelní sklo. Než jsem se vzpamatoval z šoku a sundal nohu z brzdy, odehrálo se před mýma očima úděsné divadlo. Dva odření kindoši si lehli v krkolomných pozicích před chladič, několik jich obstoupilo auto, přivolávalo řevem rodiče a zbytek bleskurychle maloval pod autem primalexem zebru. Jen rychlá reakce, náhon na všechna čtyři kola, teréní dezén pneumatik a kyselina v ostřikovačích mi umožnila opustit horkou půdu zinscenované srážky na přechodu pro chodce. Ještě dlouho poté, co v zatáčce odhodily stěrače poslední křičící malou zrůdu, jsem se klepal jako sulc. Od té doby se snažím co nejméně sjíždět z dálnice a vyhýbat se odpočívadlům.

Nedlouho tomto incidentu se mi objevila v poštovní schránce pokálená plena, což v kindoší terminologii znamená jednoznačný trest smrti. S obavami jsem hleděl k příštím dnům a ukrýval se jako Yetti v Krkonoších. Nic platno. Jedno ráno jsem opatrně kukátkem zkontroloval chodbu a obtěžkán neprůstřelnou vestou a motorkářskou přilbou vyběhl ze dveří. Nastražená oranžová plastová Tatra (s níž si prý kdekdo také hrával), na jejíž korbu jsem došlápl pravou nohou, mne uvedla do stavu vrcholné nestability. Z řevem znásilňovaného makaka jsem se zřítil ze schodů. Vražedný pád, během něhož jsem několikrát zahlédl vlastní záda pokrytá kusy laminátu z přilby, se skončil až v mezaninu.

Když polevil šum, tančící mi před očima a mozek přešel na záložní zdroje, poznal jsem, jak chutná prohra. Uniformovaní příslušníci policie a partaje nevěřícně hleděli na mou zhroucenou postavu, pod níž se panicky křičící poloobnažená dívenka nepřesvěčivě snažila dostat mou omlácenou hlavu ze svého klína. Na tak dokonale naplánovanou akci opravdu nebyl protijed. Za zvuků policejních houkaček a spílání mi pedofilů od okolních lidí, jsem byl vtlačen do služebního vozu. Mladý, usměvavý policista si sedl naproti a pečlivě vyleštěnou polobotkou mě v pravidelných intervalech kopal do varlat. Jízda špalírem vítězně se usmívajících rodičů a jejich kindošů, strouhajících mi mrkvičku, pak byla něco otřesného. Jen hrdost bránila slzám zjevit se v očních koutcích. Chtělo se mi umřít!

Jako epilog zbývá už jen dodat, že díky obětavé diverzní akci jsem se opět dostal na svobodu a nyní žiji s falešnou identitou na tajném místě. Za touto odvážnou a obětavou akcí stál profesor Nochild, světlá to postava celosvětového boje proti kindošterorismu. Profesor Nochild vystudoval sociologii na prestižní anglické univerzitě, a protože brzy pochopil jaké nebezpečí se v dětech skrývá, zasvětil boji proti nim celý život. Nutno říci, že mnoho obětoval. Díky mnoha atentátům přišel o nohu, oko, palce na rukou, spodní čelist a hodinky po dědečkovi. Mezi jeho obdivovateli se dodnes traduje legenda o zvlášť brutálním sebevražedném útoku kindoše ověšeného zábavní pyrotechnikou, který se odpálil v jeho bunkru. Profesor si provizorně ošetřil poškozenou aortu kusem drátu a vrhl se s naostřenou lopatou do klubka již oslavujících dětí.

Z poslední ztráty se však již bohužel nevzpamatoval. Přišel o játra, když se jednoho večera z marnosti svého počínání upil v 81 letech k smrti. Za své působení však stihl poslat na onen svět pěknou řádku budoucích politiků, zelených mozků, finančních expertů a ekologických aktivistů, kteří by jinak ublížili mnoha poctivým lidem. Nikdy na Tebe nezapomenu, Cheyenne!

Zpět
19.03.2003 13:03 Sekce: Pro ženy, autor: / Komentovat
Reklama
Export