Pár šroubků ke štěstí a bezzubí motorkáři

Zamyšleně jsem dnes postával u své firemní felicie, škrábal se v rozkroku a přemýšlel, jak splnit požadavek vyhlášky na uchycení SPZ.

Ať si o tomto nařízení myslím cokoliv, už je tu nějaký čas a bude s tím potřeba něco udělat. Nejlépe tedy poslechnout a značku přišroubovat. Jenže jak si tak prohlížím své auto, zase tak jednoduché to nebude. Určitě si na své kromě výrobců šroubků s bílou hlavičkou přijdou i servisy, protože těžko předpokládat, že byste s narexkou v ruce vrtali do pátých dveří své vytuněné Octavie.

I když možnost to je. Provrtám se skrz a prostrčím otvorem dlouhý, ale opravdu dlouhý šroub, aby prošel skrz profil dveří. Jeho hlavičku na SPZ zamáznu bílou barvou a zevnitř potom přitáhnu matkou...ne, ne, ne...jak by to v interiéru vypadalo. Zevnitř to musím stáhnout chromovanou křídlovkou, aby všichni viděli jak jsem in.

Potom už jen v reflexní vestě sednu za volant a budu pohrdavě kynout silničním hlídkám, dokud nezjistí, že mám sjeté gumy.

Jízda autem v nynějším počasí už není zdaleka tak zábavná a pohodlná, jako v chladu a plískanicích. S pocitem rebela jsem proto nedávno vytáhl z garáže svou Jawa 350/634 a vydal se na projížďku. Vyrazil jsem za Brno, snil a klopil zatáčky romantických silniček utopených v šeru lesa. Kdysi jsem prohlašoval, že mašina nemá chybu, teď už jsem v hodnocení opatrnější.

Proti autu mi například vadí, že musím používat obě ruce, nemohu telefonovat, nemám kam naložit dva pytle cementu, když je mi zima musím se obléct a dosud marně přemýšlím jak si na motorce za jízdy zakouřit. (Abych si nezhoršil výhled z přilby a nepadal mi popel do nádrže.) Potěšující je naopak zmiňovaný pocit svobody a výjimečnosti. Protijedoucí motorkáři vás zdraví blikáním či mávnutím ruky a automaticky vás řadí mezi sebe, do jakési pofidérní komunity vyznavačů "Bezstarostné jízdy".

Musím přiznat, že se mi víc líbí postarší děda v montérkách na poválečné a nádherně zachovalé Jawě, než tlusté hovado v černé kůži hrnoucí si to na své chromované japonské obludě v odstavném pruhu dálnice. Jedno takové prase s nerez helmou wermachtu na hlavě mě dohnalo kousek před Brnem.

Dívám se do zrcátka, nikde nikdo a najednou vedle mě brumlá vysokobsahový motor. Chlápek v černém prudce zvolnil, jen lehce lechtal plyn na některém ze svých nízkých převodových stupňů a s nelíčeným zájmem si prohlížel můj stroj. Že jsem se tvářil nezúčastněně a snažil se dosahovat maximální udávané rychlosti Jawy snad nemusím zdůrazňovat.

Němec poté v povzbudivém gestu zdvihl vztyčený palec a usmál se. Buď měl na zubech přilepené mouchy, ale já bych přísahal, že měl na nich cosi napsáno. Co, to jsem už nepřečetl, protože jemným pohybem rukojeti plynu katapultoval svůj stroj dopředu a zmizel za obzorem. Doteď mi to vrtá hlavou a přemýšlím, čím a co si asi tak člověk může nechat napsat na zuby. Rodné číslo? Pin na mobil? Své jméno? Netuším.

Každopádně díky tomu, že neměl integrálku přilbu se dá očekávat, že dříve či později při pádu na hubu o část tajemného nápisu přijde.

Zpět
06.05.2003 13:05 Sekce: Lepší společnost, autor: Ohlasů[15] / Komentovat
Reklama
Export