Podzimní Roháče očima věčného rýpálka

Proč Slováci nezvládají turistický rozruch? Proč už nejsou Polky nejkrásnější a proč se Poláci ztrácejí v horách? A jak v tom všem figuruje Michal Tučný?

Vrátil jsem se v neděli po třech dnech z Roháčů.

Co k tomu říci. Jsem nadšen. Nádherná podzimní příroda, ostré štíty hor a parádní výhledy. Pokud se mám podělit o své zážitky, tak celkový dojem už byl různobarevnější. Nechápu například, proč musí člověk šlapat od posledního parkoviště na výchozí místo Tatliakovu chatu snad čtyři kilometry po asfaltové silnici a neudělají tam kyvadlovku třeba elektrobusem. Hlavně, že tam pak stojí pivo 30 SK.

Krása Západních Tater mě pak pro změnu překvapila velmi příjemně. Túry jsou tam decentně náročné, nejdřív jste v 1200 m nad mořem a za půl hodiny zase přes dva tisíce, takže převýšení prostě nádhera. Obešel jsem si Roháčské plesa i hřebeny. Je tedy pravda, že balancovat v prudkém dešti a mlze na kluzkých kamenech a řetězech Ostrého Roháče, bylo pro mne poměrně adrenalinovou záležitostí. Mám totiž trochu závratě. Nevím, kde se to v člověku bere, ale je mi blivno, když stojím někde vysoko a pode mnou je mnohasetmetrový sráz. (Asi to není úplně totéž, ale přiznám se, že mě je odmalička špatně i na jakémkoliv kolotoči. Řetízkáče či centrifugy by mě spolehlivě zabily. To vám garantuji.) Ale abych zbytečně neodbočoval.

Takové ty poetickoturistické bláboly o Roháčích se shodou okolností můžete dozvědět třeba zde. Se závěry na konci článku v podstatě souhlasím, jen upřesňuji:

Bezproblémové a levné ubytování je v Zuberci. Ceny se však dají v tuto dobu srazit i pod 150 Sk za noc. Místní starousedlíci (a většinou důchodci) obývají sklepy a zbytek domu je k pronájmu. Co se týče cen, záleží asi na koho narazíte a zda potřebujete k životu daňový doklad s razítkem.

Co se týče zvládnutí turistického ruchu a obsluhy v restauracích, tak jsem zdravě nasrán! Nevšímavost a neschopnost personálu zařídit, aby každý host mohl platit za sebe a ne jen dohromady mě přiměla k mnoha kousavým poznámkám. Samotná jídla pak většinou postrádala jakoukoliv oblohu a byla vůbec mdlé chuti. A to jsme těch hospod vystřídali!

Sice jsme slyšeli neustálé stížnosti, jak něco nejde, a jaká je to v Čechách Amerika, ale za ten jejich přístup bych je kopal do prdelí. Tradiční je třeba, že zavřou hospodu v zavírací dobu, i když je narvaná lidmi. To by u nás snad žádný hospodský neudělal, protože by byl sám proti sobě. Nebo například nedělní prodej je pouze do 12 hodin a večerka do 20 hodin. O nějakém nonstopu si můžete nechat zdát. No a tak by se dalo pokračovat, ale budu se mírnit, protože mám na Slovensku půl rodiny a mohli by mi rozbít hubu.

Počasí v Tatrách je v tuto dobu stabilní. To znamená, že když začne pršet, prší v kuse tři týdny.

Všudypřítomným živlem v Západních Tatrách jsou Poláci. Jejich kurs vůči slovenské koruně je patrně ještě atraktivnější než náš a navíc to mají kousek. Často nejsou příliš zkušení, což vynahrazují bezbřehou odvahou. Věrni odkazu svých předků, ženoucích se na koních se šavlemi v rukou proti německým tankům, vyrážejí v šusťácích a módních teniskách ze Zverovky na štíty. V lepším případě narazí po pár hodinách na vlastní pohraničníky, v horším je po několika dnech bloudění Horská služba nachází otrhané, omrzlé a blouznící v okolí Liptovského Mikuláše.

Jejich příjemný šišlavý jazyk je slyšet i ve výborných termálných kúpeloch v Oravici, kde jich je jak nasrá... také kvanta. Opět se nemohu zdržet výtek stran zázemí tohoto 37° teplého koupaliště. Malá šatnička, minimum zamykatelných skříněk, nulová možnost si koupit plavky, či ručník. V tomhle má Oravica proti konkurenční Bešeňové co dohánět.

Zrevidoval jsem tu ovšem svůj názor na Polky coby jedny z nejkrásnějších dívek v Evropě. Zatímco na česká a slovenská děvčata jsou v průměru dívatelná téměř všechna, ve vzorku polské výpravy je vždy jedna jediná skvostná nymfa a dalších dvacet třicet je jich hnusných jako prdel. Ale to je samozřejmě jen můj subjektivní názor.

Dalším fenoménem, který jsem vysledoval v této oblasti, byl Michal Tučný a vůbec česká country. Kam jsme vlezli, tam byl Tučný. Jeho hlas zněl na horských chatách, z restaurační kuchyně i z tranzistoráku v budce na parkovišti. Byl všudypřítomný a nesmrtelný. Když už na okamžik někdy utichl nebo se CD s jeho písněmi rozpadlo únavou materiálu, hbitě zaskočili bratři Nedvědi, Brontousauři nebo Spiritual Kvintet.

Je to opravdu úchylka hodná podrobnějšího výzkumu. Proto věřím, že až se budete náhodou pohybovat v Roháčích, pošlete mi podrobnou zprávu, kde všude hraje a zpívá Michal Tučný. Že bych tam nešel, víte?

Zpět
06.10.2003 14:10 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[2] / Komentovat
Reklama
Export