Poslouchejte tichý svět

Malinké zamyšlení o životních náhodách, které mě dovedly do světa neslyšících, o znakování, o strachu z emocí. Pár rad pro setkání s neslyšícími přiloženo ZDARMA!

Ani nevím, kdy jsem se poprvé chtěl naučit ukazovat. Vlastně vím. Bylo mi asi čtrnáct a nastoupil jsem na střední školu. Na konci prváku mě chytlo, že se chci s "hluchoněmými" domluvit (ani nevím proč, žádného jsem neznal), našel jsem si ve zlatých stránkách kurzy znakového jazyka a došel si pro přihlášku. Tu jsem ale nikdy nepodal. Proč? Začal jsem intenzivněji studovat angličtinu, nová škola žádala více studia, než ta předchozí, objevily se nové zájmy a chuť znakovat ustoupila do pozadí. Ale "Fata viam invenient," řekl kdysi Vergilius, a osud si svou cestu skutečně našel.

O pár let a mnoho zkušeností později jsem se vypravil v Praze na výstavu o internetu. Mezi dvěma přednáškami mi vybyla asi hodinka času, a tak jsem si sedl k volnému počítači a začal si na internetu povídat s pár lidmi. S jedním z nich jsme při našem "virtuálním" rozhovoru zjistili nejenom, že jsme na jedné výstavě, ale že sedíme i pár stolečků od sebe. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se spolu, že vyrazíme na pár minut na kafe. Jen poslední věta onoho dotyčného mě trochu překvapila. "Doufám, že nevadí, že jsem neslyšící." "Nevadí," naťukal jsem v rychlosti a vyrazil na místo schůzky. Během těch pár minut mi prolítlo hlavou, jak spolu budeme vlastně mluvit? Vždyť on mě nebude slyšet? Když ale člověk skutečně chce, prostředky se najdou. Navíc ten dotyčný sice neslyšel, ale výborně odezíral a téměř bezchybně mluvil. Takovouto drobnou náhodou začalo krátké, byť o to intenzivnější období našeho vztahu. Během první noci po našem kafi jsem přemýšlel, co bude dál? Jestli do podobného partnerského svazku chci vlastně jít. Zamilovanost je sice krásná věc, ale rozum je rozum. Nakonec však srdce zvítězilo nad hlavou.

Ze začátku jsem si myslel, že já budu tím, kdo bude ve vztahu tomu druhému odhalovat "nový svět". Chození na koncerty, které jsem s předchozími partnery vždy navštěvoval, sice logicky odpadlo (i když pohled na rozvášněného dirigenta při nějakém vášnivějším klasickém hudebním kousku musí být i pro neslyšícího úžasný zážitek), ale i tak jsem plánoval výstavy, výlety, procházky a podobné zamilovaně-romantické věci. Čas ale ukázal, že ten kdo bude objevovat nový svět, budu já. Zatímco můj neslyšící partner žil mezi slyšící většinou celý život a dovedl se v ní tedy naprosto normálně pohybovat, pro mě byl "svět ticha" něčím novým a možná, že i trochu exotickým. Vždyť skupinka lidí, která nevydává žádné mně srozumitelné zvuky a povídá si rukama, zaujme asi každého. Přítel mě bral mezi své kamarády poměrně často a já pomalinku začal okoukávat některá gesta a znaky. První slovíčka jako "krásný", "pivo" nebo "miluji tě", jsem se naučil během deseti dní. Postupně následovala další a já se pomalinku učil základům znakované konverzace. Uznávám, že hodně pomalu. Rozchod ale mé soukromé lekce ukončil, a tak dnes umím odznakovat jen pár základních věcí. Co mi ale zůstalo po vychladlém vztahu, byla pootevřená dvířka do nového světa a pár nových kamarádů. S těmi se (víceméně náhodně) stýkám až dodnes. Jejich schopnost odezírat a mé chabé umění znakové řeči nám umožní se nad kávou domluvit, a tak jsem nikdy v tom novém jazyce "mluveném rukama" nezdokonalil.

Život lidský je ale řízen náhodami, a tak jsem se nedávno vydal do budovy radnice Prahy 5, kde celý den probíhaly přednášky pro rodiče neslyšících dětí. Chtěl jsem vidět kamarády, chtěl jsem si znovu zaznakovat a hlavně jsem si chtěl poslechnout jednu přednášku. Mezi přednášejícími byla ten den i Američanka učící na Karlově univerzitě. Sama sice slyšící, leč vyrůstající s neslyšícími rodiči se naučila jak anglickou, tak americkou a postupem času (a pravděpodobně i intenzivním studiem) i českou znakovou řeč. Téma její přednášky si nepamatuji, ale v paměti mi i přesto utkvělo pár jejích myšlenek. Jedna z nich byla i o důležitosti neverbální komunikace mezi slyšícími. Zatímco slyšící takzvanou "řeč těla" používají naprosto automaticky, neslyšící ji dovedli k hranici dokonalosti. V dnešním světě plném skrývaných emocí je jejich projev čitelný i pro člověka, který jejich jazyku vůbec nerozumí. Rozhlédl jsem se kolem sebe a okamžitě jsem pochopil, o čem mluví. V zadu v sále stálo pár skupinek neslyšících pořadatelů celého semináře, kteří si "povídali". Aniž bych rozuměl jedinému znaku, tak jsem z jejich pohybů, mimiky a celkového výrazu pochopil, o čem se asi baví. Zda jde o humornou historku, zda si povídají o kamarádovi, kterého nikdy neviděli, nebo zda jen tak nezávazně tlachají o životě a podobných věcech. Přemýšlel jsem nad tím, kdy jsem naposledy dal tak viditelně najevo své emoce já. Už to bude asi hodně let, možná jako dítě. Vždyť děti bývají bezprostřední. Rozhlédl jsem se po kolem sedících slyšících a propastný rozdíl mezi "námi, slyšícími" a "jimi, neslyšícími" byl očividný. Životní radost z každého byť drobného úspěchu jako by z nich sálala. Životní smutek či drobné neštěstí jako by je sráželo ještě hlouběji než nás. Kdybychom tak své myšlenky dokázali dát najevo všichni. Kdybychom se tak nebáli ukázat, co si skutečně myslíme a neukazovali okolí jen to, co od nás očekává. Možná, že kdybychom se alespoň na chvíli naučili poslouchat ten "tichý svět", řekl by nám více, než spousta zvuků kolem nás.

A to už je skoro závěr, mého malého zamyšlení. Záměrně píši skoro. Tak trochu doufám, že alespoň někoho z vás ten neznámý svět zaujal, a že alespoň jeden z vás se příště setkání s neslyšícím nebude tolik bát. Právě pro vás, pro ty "se zájmem" je tu ještě pár praktických rad. Některé z nich jsem se naučil naprosto automaticky ve společnosti neslyšících, některé jsem vyčetl z knih.

Pravidlo první - nebojte se komunikovat

Neslyšící vás neukousne, když se s ním budete snažit domluvit. Naopak, ve většině případů bude rád, že se nějaký slyšící nebojí s ním komunikovat. Ale i mezi neslyšícími (stejně jako mezi slyšícími) je neslušné skákat "do řeči", upoutávat na sebe přehnanou pozornost a další podobné věci.

Pravidlo druhé - nelekejte se doteků

Pro neslyšící je naprosto běžné se na přivítání či rozloučení obejmout, dotknout se ramene, chtějí-li upoutat něčí pozornost nebo se i jinak "otlapkávat" :-). Fyzický kontakt nahrazuje v tomto případě kontakt sluchový (neslyšící na sebe nemohou zavolat jménem). Chcete-li tedy upoutat pozornost neslyšícího, dotkněte se mu ramene (nebo třeba stehna, když oba s dotyčným sedíte). Samozřejmě platí, že dotyky mají být lehké a vždy v mezích společenské slušnosti, pánové! Pokud dotyčný "mluví" s někým jiným, počkejte chvilku a rozhodně do něj opakovaně nemlaťte. Asi potřebuje dopovědět větu či myšlenku. NIKDY ZNAKUJÍCÍMU NESLYŠÍCÍMU NESAHEJTE NA RUCE! Ruce jsou pro něj nástrojem komunikace. Je to podobné, jako byste své kamarádce během jejího rozhovoru s někým třetím zakryli ústa. (Pokud na sebe chcete upoutat pozornost někoho, kdo je od vás vzdálený a nedívá se zrovna vašim směrem, použijte okolostojících. Ti mu již ukáží, ať se na vás otočí.)

Pravidlo třetí - nenuťte neslyšícího psát

Většina lidí si myslí, že se dá s neslyšícími běžně dohodnout psaním. Ne vždy to ale musí být pravda. Pro podstatnou část neslyšících je čeština cizím jazykem. Vyrostli v prostředí znakování a češtinu se pak doučují jako další řeč. Sami o sobě vědí, že jejich psaný projev je plný chyb, a proto někteří nechtějí své myšlenky papíru svěřovat. Představte si sami sebe, se základní znalostí němčiny nebo angličtiny, jak celý večer sedíte v restauraci a se svým doprovodem si v cizím jazyce dopisujete. Pokud se s vámi bude neslyšící chtít domluvit a psaného projevu se nebojí, určitě sám vytáhne tužku a papír a dopisovat si začne.

Pravidlo čtvrté - rychlost mluvení

Ne každý neslyšící umí dobře odezírat. Navíc čtení ze rtů je poměrně náročné na soustředění i na oči. Neslyšící si během něho musí dávat pozor na každý pohyb vašich úst a z nich si dává dohromady jednotlivá slova. Vousy, žvýkačka nebo cigareta v koutku tak mohou odezírání značně zkomplikovat. Uvědomte si také, že neslyšící je zvyklý odezírat běžnou řeč. Snažte se tedy mluvit normálně a dobře artikulovat. Pokud svůj mluvený projev ale nadměrně zpomalíte, bude vše ještě horší. Neslyšící není malé dítě, na které se musí mluvit pomalu. Mluvte normální rychlostí a přiměřeně otevírejte ústa. Jen tak má neslyšící šanci vám porozumět. Pokud vám naznačí, že některému slovu nerozumí, klidně zopakujte celou větu, případně použijte synonymum. Pokud neslyšící slovo nezná, nebo ho ve vašem provedení nedokáže z úst přečíst, vaše neustálé opakovaní to nezlepší. Pokud potřebujete sdělit nějaké jméno, nebo složitější slovo, zapojte i ruce. Vždyť prstovou abecedu zná z dětství asi každý z nás.

Pravidlo páté - světlo a barva

Možná jste si v televizi někdy všimli, že tlumočníci do znakového jazyka nosí povětšinou tmavší oblečení. Důvod je prostý - světlé ruce se na tmavším pozadí vyjímají lépe. Bílý papír na bílé zdi také neuvidíte tak jednoduše, jako papír modrý či dokonce černý. Pokud tedy již zvládáte pár znaků a vyrážíte "pokecat si s hluchavkama" (omlouvám se dotčeným čtenářům, ale tenhle výraz znám právě od neslyšících a hrozně se mi líbí :-)), oblečte se tak, aby vám na ruce bylo vidět. Důležité je také světlo. Pokud půjdete s neslyšícím do restaurace, nezapomeňte, že on na vás potřebuje vidět. Proto tmavé vinárničky nejsou pro podobné rozhovory úplně nejvhodnější. Pokud je neslyšící zvyklý odezírat, stoupněte nebo sedněte si tak, aby vám světlo dopadalo na obličej a ne aby svítilo neslyšícímu do očí. Stíny vrhané třeba nosem na obličej totiž ztěžují čtení ze rtů stejně tak, jako pohled do rozsvícené žárovky.

A to je pro dnešek asi skutečně vše. Hluchavkám i znakůchtivým slyšícím ZDAR! A pokud budete mít nějaké otázky, jen se ptejte. Pokud nebudu dostatečně fundovaný vám na ně odpovědět, přinutím v komentářích reagovat i někoho z neslyšících :-).

Za odbornou pomoc děkuji mé "adoptivní mamince" Mgr. Věře Strnadové, která je autorkou několika knížek o problematice neslyšících.

Zpět
04.05.2006 16:05 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export