Proč bychom se netrápili

Právě jsem dokoukal seriál. Proč bychom se netopili je snad první dílko za posledních deset patnáct let, na něž jsem se opravdu těšil. Nikdy jsem žádný seriál nesledoval, poslední snad jako dítě Arabelu. Nudí mě jejich nekonečnost a plytkost. Ale obdiv k Zdeňkovi Šmídovi, autorovi předlohy mi opravdu nedal.

Každý, kdo někdy lozil po horách, tahal batoh po Tatrách nebo řádil na vodě snad četl jeho úžasné knihy plné imaginace, pohádek, laskavé ironie a nádherné zvukomalebnosti. Tak jsem byl zvědav jak se povedlo toto vše přenést na televizní obrazovky. Těžký úkol, ale myslím, že docela slušný. Dobře se u toho sní, člověk se hned vidí v šortkách s pádlem a lahví rumu v ruce, pálícím sluncem na obloze a té nepopsatelné pohodě, kterou každý vodák zná.

Nezbývá než podotknout, že současná rychlá doba vodáctví trochu uškodila. Na vodu jezdí opravdu každý a některé řeky začínají být nesplavné ne díky nedostatku vody, ale naopak pro záplavu opilých namistrovaných idiotů, plácajících se na nerozbitných plastových lodích napříč řekou a do noci hulákajících v kempech. Ale asi to tak má být. Bohužel spousta těhle vendelínů má po jednom dni na vodě a nudě řady olejů (pomalu tekoucí vody) pocit, že je nezáživnost třeba rozehnat a pak stupidně umírají a mrzačí se na blbých, nevinně vypadajících jezech.

Ale zpět ke Šmídovi. Jeho původní trilogie krásně postihla fakt, že když se sejde banda přátel, kteří si mají co říct a mají společné zájmy, je to ta nejúžasnější věc na světě, generující nekonečno neméně úžasných zážitků. Dobře se v ní dá nalézt i postupný rozpad těchto společenství, daný věkem, povinnostmi, manželstvím, tedy věcmi, které mě vždy děsí, i když je chápu. Hravé požitkářství je krásná záležitost, stejně jako přátelství a láska, když se z ní nestane břemeno. No tak snad nám to vydrží.

Takže děkuji za i tuto trochu naivní televizní představu. Vzbudí úsměv, navodí vzpomínky a vdechne novou chuť do univerzální hnědé omáčky, kterou žijeme. Připomene, že plkat u ohně s chytrou krásnou ženskou, poslouchat před usnutím pod hvězdami šumění řeky, kráčet lesem a dotýkat se listí stromů nebo se udřený a zadýchaný dívat z vrcholů do kraje má svoje nezastupitelné kouzlo a čistí duši i nohy umazané civilizační břečkou. Ahoj! A moc přeji Zdeňkovi Šmídovi, ať má z toho ze svých knih na stará kolena nějaký Melounek. :)

Zpět
26.01.2009 20:01 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[1] / Komentovat
Reklama
Export