Robert Kawasaki: Smradlavý táta – voňavý táta

Jmenuji se Robert T. Kawasaki a narodil jsem se v roce 1972 v malé vesničce Zadní Mádlo v jihoseverních Čechách. Měl jsem dva otce, jeden byl voňavý a druhý smradlavý. Jeden měl podnikatelské a manažerské vzdělání a pyšnil se titulem MBA a druhý nevychodil ani zvláštní školu.

Oba mí otcové byli úspěšní ve svých karierách – celý život tvrdě žili, oba měli příjmy. Nicméně, jeden neustále finančně zápasil, kdežto druhý byl tak bohatý, že mu po nocích patřily všechny nemovitosti v Zadním Mádle a přilehlých vesnicích. Jeden, když zemřel, zanechal po sobě mnoho nápadů a daň z dědictví, po druhém nezbyly ani nezaplacené účty, anžto neměl trvalý pobyt, kam by mu mohli doručovat složenky a upomínky.

Oba muži byli charismatičtí a vlivní, oba se cítli čechy, oba mi poskytovali neocenitelné rady, ale jejich rady se lišily. Oba věřili na vzdělání, ale každý z nich doporučoval něco jiného.

Kdybych měl jen jednoho otce, tak bych byl ovlivněn jeho radami a zkušenostmi, ale tím, že jsem měl otce dva, musel jsem si z jejich názorů vybrat a všiml jsem si, že u toho více přemýšlím – a pak si vybírám.

Problém byl v tom, že smradlavý táta tehdy nebyl ještě smraďoch a voňavý táta nebyl ještě hezoun – oba byli na počátku svých kariér. Oba zápasili, aby sehnali peníze a mohli uživit rodinu – nicméně na peníze měli oba velice odlišný názor. Jeden například říkal, že peníze je dobré si vydělat, druhý naproti tomu tvrdil, že je zbytečné chodit do práce, když mu na sociálce stačí vystát frontu.

Mít dva silné otce, kteří na mě měli vliv, bylo pro mě, jako malého chlapce obtížné – chtěl jsem být hodným synem a poslouchat, ale oba otcové něříkali totéž. Kontrast v jejich názorech, zejména co se peněz týče, byl tak velký, že to ve mně vzbudilo zvědavost a fascinovalo mě to. Strávil jsem spoustu času při přemýšlení nad tím, co každý z nich říká. Strávil jsem spoustu volného času kladením otázek proč to říká... a pak jsem si položil stejnou otázku znovu, když jinou odpověď řekl můj druhý táta.

Bylo by mnohem jednoduší, kdybych si řekl, „jo, má pravdu s tím souhlasím“, nebo jednoduše názor zamítnout se slovy „ále fotřík zase neví, co říká“. Skutečnost, že jsem měl dva otce, které jsem miloval mě místo toho nutila přemýšlet a nakonec si vybrat vlastní způsob uvažování.

To, že jsem si vybíral, se z dlouhodobého hlediska jevilo jako daleko lepší, než kdybych jen přijal, nebo odmítl nějaký názor.

Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč bohatí chudnou, chudí jsou na tom pořád stejně a střední třída neexistuje, spočívá v tom, že se o pěnězích učí buď doma, nebo ve škole. Co mohou chudí rodiče říci svým dětem o penězích, když nikdy nepracovali? Jednoduše mu řeknou, „Hej, more, dneska ser na školu, půjdeš s fotrem na čórku, on to sám neunese“. Dítě se může narodit zdravé, inteligentní, ale k ničemu mu to není, když nedostane od rodičů žádný rozumový základ. Naproti tomu, ve škole se hledí na akademické vzdělání, dodržování zákonů, ale skutečné věci, jak svět funguje, se tam nikdo nedozví. To vysvětluje, proč přestože máme vládu plnou doktorů, akademiků a nositelů spousty jiných titulů jde státní rozpočet neustále od desíti k pěti, přijímáme stále nesmyslnější zákony a každý rok se propadáme stále hlouběji a hlouběji do větších sraček.

Protože jsem měl dva vlivné otce, učil jsem se od obou. Musel jsem přemýšlet o radě každého z nich a tím jsem získal cenné pochopení, jakou sílu a vliv mají myšlenky člověka na jeho a potažmo i cizí život.

Jeden táta například říkal: „Nemohu si to dovolit“, naproti tomu druhý táta zakazoval tato slova používat, trval na „Kde mi na to, more, dají půjčku?“. První je výrok, druhé otázka. Jedno zbavuje odpovědnosti, druhé Vás nutí přemýšlet.

Můj brzysmradlavý táta tvrdil, že vyslovením slov „nemohu si to dovolit“ mozek automaticky přestane pracovat, kdežto když si položíme otázku „kde mi na to, more, dají půjčku?“, uvedeme mozek do činnosti. Nemyslel tím, že si můžeme koupit na dluh všechno co chceme, ale fanaticky trval na tom, aby si člověk cvičil mozek, nejsilnější počítač na světě. Můj mozek je každým dnem silnější, protože ho cvičím, a čím je můj mozek silnější, tím více můžu sehnat peněz. Trval na tom, že slova „nemůžu si to dovolit“ byl znak gádžovské blbosti.

Všiml jsem si, že i když oba otcové tvrdě pracovali, jeden měl ve zvyku celý den pracovat a uložit na noc mozek ke spánku, kdežto druhý měl ve zvyku přes den spát a svůj mozek v noci např. páčením zámků v sousední místnosti cvičit. Dlouhodobým výsledkem bylo, že zatímco jeden z mých otců finančně a zdravotně slábl, tak druhý byl vyspalý, nic mu nechybělo a mohl mi každý rok pod stromeček, k svátku i k narozeninám přivést ukázat dalšího nového sourozence.

Příliš se to neliší od člověka, který chodí pravidelně do posilovny, zatímco druhý leží doma u televize. Silný rozmnožovací  pud a neschopnost uvažovat dopředu přinaší velké bohatství a početnou rodinu, zodpovědnost a neschopnost riskovat nepřináší ani zdraví, ani bohatství.

Oba mí otcové měli opačná myšlení: jeden si myslel, že gádžové by měli platit větší sociálku a daně, které by se měly využít pro ty, kteří jsou v menšině, zatímco druhý říkal, že daně jsou opodstatněné, protože umožňují posunovat společnost a infrastrukturu společnými silami výše.

Jeden otec doporučoval: "dobře se uč a dodržuj zákony, aby sis mohl založit poctivou firmu, u které budeš pracovat", druhý doporučoval: "ser na školu a na zákony, radši hledej dobrou firmu, kterou se vyplatí vyčórovat".

Jeden z otců říkal „důvod, proč nejsem bohatý je v tom, že mám Vás, děti“ kdežto druhý říkal „čím víc dětí, more, tím větší jsou přídavky“.

Jeden z mých otců zakazoval mluvit o penězích při obědě, druhý o ničem jiném nemluvil. Jeden z mých otců říkal „dávej pozor na rizika“, druhý říkal „zavřít mě můžou, pustit musí“.

Jeden z mých otců věřil, že náš dům je naše největší investice a naše aktivum, kdežto můj druhý otec věděl, že nemá smysl vrážet do nemovitostí peníze, jelikož jakýkoliv dům dostane zadarmo od státu, když v tom předchozím vytrhá a spálí parkety a okna a pak pohrozí na městském úřadu stížností do Bruselu na nelidské podmínky.

Oba tátové platili složenky včas. Nicméně jeden je platil okamžitě ze svého, kdežto druhý je nosil na sociálku, kde mu je ochotně propláceli, aby nedělal na chodbě vyrvál.

Jelikož jsem byl produktem dvou silných otců, mohl jsem si dovolit luxus pozorovat jaký je vliv různých myšlenek na život člověka. Všiml jsem si, že lidé opravdu ztvárňují své životy prostřednictvým svých myšlenek.

Můj jeden táta například říkal „jednou se udřu a stejně nebudu nic mít“ a toto proroctví se splnilo. Můj druhý táta říkal „nikdy nebudu makat, protože italové v zimě tančí a v létě prodávají zmrzlinu“ a toto proroctví se také splnilo. Můj druhý táta, i přestože byl momentálně zrovna bez peněz po nějaké velké automatové prohře, se přesto necítil jako sociál. Druhý táta vždy říkal, že nedostatek peněz neznamená být chudý, protože být bez peněz je dočasné a vždy věděl kam druhý den zajít na čórku, když bylo potřeba peníze sehnat, kdežto podnikat a přesto nic moc nemít je prokletí věčné.

Jeden můj otec vždy říkal, že peníze ho nezajímají, nebo: „na penězích nezáleží“, kdežto můj druhý otec tvrdil, že v penězích je síla.

Síla našich myšlenek se nedá změřit, nebo ocenit, ale jako mladému chlapci mi bylo zřejmé, že si musím být vědom toho, jak přemýšlím, nebo jak se vyjadřuji. Všiml jsem si, že můj smradlavý táta nebyl smradlavý z množství potu, který vydával (což nebylo málo), ale kvůli tomu, že nikdy neslyšel o deodorantu. Díky dvěma otcům jsem si už jako malý chlapec uvědomoval, že si musím dávat pozor, jaké myšlenky si vybírám a jaké přijímám. Koho mám poslouchat? Svého voňavého tátu, nebo smraďouna?

I když oba otcové nezpochyňovali důležitost učení, oba měli rozdílné názory na to, co je potřeba se učit. Jeden chtěl, abych se tvrdě učil a získal vzdělání a ctil zákony, druhý chtěl, abych se tvrdě učil jak zákony obcházet a jak se nenechat chytit.

„Pracuj, ať máš peníze“ říkal jeden. „Nepracuj pro gádžy“ říkal druhý „nechej gádžy makat na tebe“.

A tak, v devíti letech jsem se rozhodl nechat se učit a poslouchat oba své otce. Nevybral jsem si voňavého tátu, i když to byl on, kdo měl titul MBA, ani svého smradlavého tátu, který uměl během pěti vteřin vytrhnout z dlažby kostku, prorazit s ní přední okno auta a ještě v tom samém švihu vytrhnout autorádio a neslyšně s ním doběhnout až do zástavárny.

Poslouchal jsem oba své táty, kteří se mi snažili vtlouci mi své názory do mé zabedněné palice. Peníze jsou jedna podoba síly, ale vědět jak omrskávat zákony je ještě silnější. Peníze přijdou a odejdou. Ale když víte, kam si pro ně vždycky dojít, získáte nad nimi moc a můžete začít budovat bohatství.

Samotné pozitivní myšlení a znalosti věcí nestačí, protože většina lidí sice chodila do školy, ale nikdy se nenaučila, jak systém ve skutečnosti pracuje a proto celý život finančně zápasí. Lekce, které mi tátové dávali, byly jednoduché, protože mi bylo teprve devět let, když jsem začínal, a v podstatě se jednalo jen o šest hlavních lekcí, které se opakovaly v průběhu třiceti let.

Tato kniha pojednává o těchto šesti lekcích. Jsou předloženy, pokud možno tak jednoduše, jak mi je dávali můj voňavý i smradlavý táta. Lekce nejsou míněny jako odpovědi, ale jako vodítko které Vás a Vaše děti bude doprovázet na Vaší cestě k bohatství, bez ohledu na to, co se děje v dnešním neustále se měnícím světě, světě rostoucí nejistoty.

Pokračování příště.

 

Zpět
11.08.2008 19:08 Sekce: Lepší společnost, autor: Ohlasů[15] / Komentovat
Reklama
Export