Ruská sezóna

Podařila se mi včera nechtěná věc. Chtěl jsem se už nějaký čas podívat do zrekonstruované brněnské Reduty. To je taková historická stodola v centru Brna.

Kdysi tu bylo slavné divadlo, my mladší pak pamatujeme jen její mnohaleté chátrání. Před nedávnem ji za ohromné peníze Brno dalo do kupy. Díky známostem Déčka se jí podařilo splašit dva lístky. V rámci Ruské sezóny jsme nic netuše navštívili představení Divadla U Nikitskych vorot: Písně naší komunálky.

Společensky oblečen jsem záhy zjistil, že jsem se ocitl ve společnosti lidí z Ruské ambasády, zástupců velkých ruských i českých strojírenských firem vystavující toho času na BVV, břichem do mě šťouchal náměstek hejtmana JMK a sám jsem málem vrazil do primátora Svobody. Prostě dýchánek pochybných existencí.

Následně nás pořadatelé všechny prohnali přes jeviště, kde každému podstrčili frťana výborné fotky. Vypadal jsem asi zbytečně dychtivě, takže mě natočila České televize. Po frťanech se chvíli řečnilo, děkovalo se organizátorům a sponzorům, tedy všichni sobě navzájem. Velvyslanec Ruské federace i další nás ujistili, jak je umění důležité a prohlubuje porozumění mezi národy. Zajímavé na tom bylo, že jsem si teprve v tento moment všiml, že to je asi akce jen pro zvané. Hlediště bylo poloprázdné.

Naštěstí se dal do díla soubor režiséra Marka Rozovského. Písně naší komunálky je jednak dvouhodinové představení, ale na druhou stranu má docelá spád. Vtipně přehrává šlágry znějící ruskými přeplněnými, vlhkými byty (-komunálky) let třicátých až šedesátých. Ač má ruština je velmi slabá - bavil jsem se. Scény byly živé a nápadité, herci vynikající. Všichni kvalitní zpěváci, hudebníci i divadelníci. Všestranně nadaní. Na závěr se dlouho tleskalo, i když během představení řada lidí ruce téměř nepoužila. Patrně jsou zvyklí, že se údery dlaní děkuje pouze jim.

Nastala finální fáze večera. V Mozartově salónku jsme žízniví toužebně čekali na nachystaný raut. Předcházelo však další děkování všem, slova ředitele Snip&Co. (to je ta reklamka, co dělá pro Brno spoustu věcí a přitom nikdo neví proč, protože nejsou ani dobří ani levní) a na závěr dali slovo slavnému režisérovi. Ten se bohužel dlouze rozpovídal, chválil Brno, varoval před nacisty, zval všechny do Moskvy, ale naštestí je ten pán tak nějak neodolatelný. Když konečně umíral Stalin, bylo mu šestnáct let a přesto je podivuhodně vitální. Holt ruská nátura.

Vyčerpán zážitky jsem s ostatními přijal předpůlnoční občerstvení. Sežral jsem řízek s bramborovým salátem, trochu šunky a pozoroval sympatické ruské herce. Ti se živili, jak po ukrajinském hladomoru. Tiše a s plachým úsměvem na tváři konzumovali jeden vrchovatý talíř za druhým. Spokojen s tím, jak se ruská a česká kultura vzájemně obohacuje jsem dopil víno, před Redutou si zapálil cigaretu a vyrazil do noci. Škoda jen, že Divadlo U Nikitskych vorot hrálo pro předsedy správních rad, náměstky a primátory, místo pro normální lidi. Trochu v protikladu se slovy pana Rozovského přetištěnými na programu: "Samozřejmě, jsme divadlo pro vyvolené! Nejlepší na tom ale je, že vyvoleným se může stát každý..."

Tak třeba možná vy v Praze či Znojmě...

Zpět
20.09.2006 10:09 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export