Srdce na dlani

Podat někomu své srdce na dlani je tím naprosto totálně a (blablabla) nejpřesvědčivějším důkazem své upřímnosti a čestnosti. Jak to souvisí se špenátem?

Velmi. Je to totiž krásnou ukázkou špenátového paradoxu. Špenátový paradox vynalezl švýcar Gustav von Bunge, když měřil obsah železa ve špenátu, svá pozorování zveřejnil a zapomněl uvést, že se jedná o množství měřené v sušeném stavu, nikoliv v čerstvé rostlině. Někdo další, kdo si to nedal do souvislosti tuto informaci převzal, ovšem považoval jí za množství v rostlině čerstvé. A jak autoři opisují a odkazují na sebe, aniž by někdo ověřoval, zda je to pravda, stal se špenát jedním z nejbohatších zdrojů železa v potravinářství. Všichni ho jedli, všem zaručeně pomáhal na tvorbu červených krvinek a všichni to o něm věděli.

Pak nedávno nějaký rejpavý pitomec, který byl tak hloupý, že se mu zdálo nápadné, že špenát obsahuje téměř tolik železa jako železná ruda, udělal něco od stáda neočekávaného... přeměřil hodnotu, která přestože byla fantastická, nikdo o ní nepochyboval. A zjistil, že nejméně pět generací lidí žilo v omylu (a mnoho lidí tak žije dodnes), protože špenát obsahuje tolik železa, jako každá jiná rostlina, chyba byla v desetinné čárce...

A jak to souvisí s oblečením?

Velmi. Je to totiž krásnou ukázkou císařových nových šatů. Císařovy nové šaty je stejnojmenná pohádka od H.Ch. Andersena a jedno z nejskvělejších postřehů k chování společnosti. Císař si objednal šaty od podvodníka, který mu slíbil ušít oblečení, které má zvláštní vlastnost, totiž, vidí ho jen ti, kteří jsou chytří. A protože inteligence je jediná věc, na jejíž nedostatek si nikdo nestěžuje (naopak, kdekdo vlastněné množství přehání), mohl mu tak prodat nic, protože nikdo nechtěl přiznat, že není chytrý. Až na jedno děvčátko,... které bylo tak hloupé, že řeklo to, co všichni ostatní viděli: totiž, že nevidí nic.

A jak to souvisí se srdcem na dlani?

Velmi. Jak tak procházím městem, koukají na mě z předvolebních plakátů (některé ani nejsou aktuální, ale několik let staré) tváře v postojích a s výrazy, které jsou si nápadně podobné. Schválně si udělejte procházku, stojí to za to. Toporné postavičky, stojící v naprosto nepřirozené pozici, jakoby v nákroku dopředu, s naprosto umělým úsměvem a s rukama tak, aby mířily dopředu a měly otevřené dlaně, směřující nahoru. Vždycky když to vidím, napadne mě okamžitě, že přesně takhle vypadá naprosto ukázkový trotl z jiné planety.

Za všemi těmito příšernými materiály stojí behaviorální škola. Je to jakási pseudonauka, která se tváří jako věda a která se snaží o dvě věci: jednak vás naučit, jak z chování a gest ostatních přečíst jejich úmysly a naopak, naučit vás kontrolovat svá gesta tak, aby jste mohl své úmysly sdělovat (čti lhát) ostatním.

Jedním ze základních pilířů tohoto manažerského náboženství je „poznatek“ že lidé, když lžou, dávají zavřené ruce dlaní k zemi a naopak, když mluví pravdu, otvírají své dlaně směrem nahoru a k tomu, komu je řeč určena. Behaviorální „vědci“ to zdůvodňují tím, že mozek, který si uvědomuje, že lže, reaguje na skrývání pravdy „skrýváním dlaně“. A naopak když sdělujete ty nejúpřímnější úmysly, jdoucí od srdce, mozek na to reaguje otevřením dlaně... nesete své srdce na dlani.

Výsledkem (prý) tohoto spojení mozku a dlaní je, že je velmi těžké lhát a u toho mít otevřené dlaně, směřující vzhůru. A chce-li tedy osoba vypadat důvěryhodně, měla by vždy mluvit tak, aby svou řeč doprovázela těmito gesty, protože ostatní lidé na to instinktivně reagují kladně, protože vám (pudově) věří.

Lhát a mít u toho otevřené dlaně směřující vzhůru je tudíž velmi obtížné. Zkuste si to, řeknou Vám. Vidíte?!

Zkuste si to.

Pak mějte ruce ve stejné poloze (otevřené dlaně vzhůru) a řekněte pravdu.

Vidíte? Je to úplně stejně obtížné, jako lhát.

Mluvit nebo stát tímto způsobem totiž může buď jen zdravotně postižený člověk, nebo politik, kterého to někdo naučil, protože mu vysvětlil, že takto bude působit důvěryhodně.

ŽÁDNÝ JINÝ člověk takhle negestikuluje*). Je škoda, že behaviorální odborníci tahle gesta nenaučili Hitlera, možná by svou gestikulací působil stejně uboze a hloupě jako většina dnešních voskových politických figurín.

Jedna věc je na tom všem pro nás užitečná, je to neklamná známka toho, že tento naprosto uměle se tvářící člověk absolvoval kurs „upřímnosti“.

Víte, proč se někdo učí řídit auto, nebo plavat?

No... přeci, protože to neumí.

A proč se někdo potřebuje učit pravdomluvnosti?

No... přeci, ze stejného důvodu :)

*) to, že tuto skutečnost žádný z politků dodnes nezaznamenal, může být ze dvou důvodů: a) mají pocit, že když lžou oni, tak lžou i všichni ostatní a tudíž logicky neexistuje nikdo, koho by mohli takto vidět pravdomluvit, nebo b) o své okolí se ve své sebestřednosti vůbec nezajímají, takže si toho, že takto pravdomluví jen oni nemohli všimnout.

Zpět
11.10.2006 16:10 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[14] / Komentovat
Reklama
Export