Válka absurdních světů

Když jsem kdysi chodil do školy, vyučovalo se tak, že některá témata se žákům zamlčovala a jiná naopak zveličovala. To mělo velmi značný vliv na (nejen) mé vnímání světa.

Jedním z témat, která jsme probírali stále dokola, byla druhá světová válka, německá zvěrstva a hrdinství sovětských vojáků. Jako dítě jsem z toho měl pocit, že válka bylo to, že se člověk musel plížit po venku v příkopu, aby ho nezahlédl němec (který by ho okamžitě zastřelil), a při té ostražitosti ještě uhýbat před neustále z nebe pršícími bombami. Doma si nikdo nebyl jistý, protože od domu k domu neustále chodilo gestapo, jejichž černými plášti se hemžilo celé město.

Tahle představa, přikrmovaná propagandistickými filmy mi vydržela mnoho let. Možná by mi zůstala až do smrti, nebýt toho, že jsem se začal, jak už to tak bývá, ptát. Ptát se lidí, kteří válku prožili. Kteří bydleli nejen v Praze, ale i v menších městech a na vesnicích.

Moje představa o tom, že válka začala zcela nečekaně zvukem sirény a následným bombardováním, které trvalo nepřetržitě několik let vzalo za své. Většina lidí (se kterými jsem se o tom bavil) brala válku spíš jako něco, co jich až tolik netýká. K mému údivu nebylo město plné černých gestapáků, ale byli tam dva, kteří ani nemuseli nic nikde zjišťovat, neboť přičinliví sousedé se o to, aby se všechno dozvěděli postarali sami. Mnohdy z banálních důvodů, nebo jen ze závisti, či snahy se zalíbit. Sousedé... Většina lidí normálně chodila do práce, byť ve ztížených podmínkách.

Život plynul, tutam někdo zmizel. Jména některých lidí byla vyvěšována na nádraží, s termínem k odjezdu. Nikdo příliš nevěděl kam pojedou, jen věděli, že jsou jiní a že musí. Možná to bylo trochu zvláštní, ale podobná nařízení se objevovala tak nějak postupně a lidé si na to už zvykli. A tak si paní S. na tu cestu ještě pekla štrůdl a dělala si z toho srandu. A pak jí už nikdo nikdy neviděl.

Nakonec, byla židovka, tak to nikomu nepřišlo až tolik divné. A kdyby přišlo, stejně by se na to neptal. Ne každý umí... nebo chce péct si na cestu štrůdl. A pak... ten nepříjemný pocit se dá zatlačit... tam dozadu...

Před rokem vydalo nějaké nakladatelství ilustrovanou recesistickou knihu o zfetovaném Ježíši Kristovi. Církev na to zareagovala urážlivě a požadovala stažení této knihy z prodeje. Normální člověk by se nad takovou kravinou nepozastavil. Ale církev nedělí lidi na normální a nenormální. Jen na ty naše a pak na ty jiné, na které bylo, je a bude potřeba vzít meč.

Před několika měsíci vypukla aféra s karikaturami proroka Mohammeda. Někdo nakreslil něco, nad čím by se rozumně uvažující člověk nepozastavil. Ale islám nedělí lidi na normální a nenormální. Jen na ty naše a pak na ty jiné, na které je potřeba vzít kamení.

Před měsícem citoval představitel militantní křesťanské církve pasáž o tom, že představitelé jiné militantní víry, totiž islámu, jsou vyznavači násilí. Tyto dotčené to tak rozohnilo, že se svými příznačnými a zcela pacifistickými výkřiky „zabijeme nemilosrdně každého, kdo bude tvrdit, že jsme násilníci“ vypálilo několik kostelů a donutilo velkého inkvizitora k omluvě.

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to směšné. Před několika dny požádalo Ústředí muslimských obcí o to, aby mohlo (za peníze nás všech) pořádat na území ČR své misijní akce, zakládat islámské školy, přednášet v armádě a dělat svatební obřady. Nejsou žádní extremisté a jde jim jen o to, aby se mezi lidi dostalo více porozumění. Zkrátka bychom je mohli ze svých daní živit stejně, jako do všeho se míchající křesťany.

Minulý týden stáhla Deutsche Oper Mozartovu operu Idomeneo, protože se v ní vyskytuje něco, co by mohlo po porozumění toužící pacifistické muslimy opět rozohnit a mohly by být ohroženy životy herců i návštěvníků.

A před několika dny schválila americká demokracie nový zákon, který rozdělil svět na ty naše americké občany, na které se dle výnosu vztahují lidská práva a na všechny ostatní, kteří ode dneška mohou být kdykoliv a kdekoliv uvězněni, bez soudu a bez nároků na cokoliv a takto býti drženi neomezenou dobu. Takže... i zmizeni. Svoboda je nakonec jen slovo.

Nevím, nejsem ani křesťan, ani muslim a dokonce ani američan. Nepatřím k žádné z těchto skupin, která hlaholíce o svobodě vraždí, omezuje a nechává mizet „ostatní“ lidi. Za jejich vlastní peníze.

Je to škoda, mohl jsem hlaholit s nimi. Takhle mám jen poslední dobou zvláštní a vtíravý pocit, že už brzy,... ať uděláme cokoliv, budem si muset začít péct štrůdl. Protože dle toho mála, co vím o válce, tak my... už v ní jsme.

Ve válce absurdních světů.

Vyberte si barvu.

Zpět
03.10.2006 11:10 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[30] / Komentovat
Reklama
Export