Za branami hudby

Ohó, chce se mi zvolat. Byl jsem po dlouhé době zase na koncertě! A on to opravdu je malý zázrak, protože všichni, kdo mě znají, ví, že jsem alergický na kretény a na těchto akcích jich máte většinou plné haly a stadiony. Ale zvolil jsem dobře. Nedělní koncert Tří sester v Brně na Vodové byla opravdu legrace.

Bylo tam plno pankáčů, vychlastánků, mladých blbečků i natěšených tatíků s kosočtverci na tričkách. Chlastala se první liga a sportovní hala zvolna vstřebávala davy lidí. Čestného úvodu se chopila jakási předkapela. V agresivním a nenápaditém náporu elektrik, baskytar a bicích utopila zpěváka, což ovšem nebyla škoda, protože rýmy v duchu slunce - žblunce byly jako obvykle silně prostinké. Po té co se chlapci odporoučeli, přišlo pro mě překvapení.

Na pódium se stylizovaným pozadím restaurace Na kovárně přišel drobný starší muž v černém koženém saku. Posadil se za klávesy, posunul brýle na nose, pozdravil diváky a zpustil Severní vítr je krutý. Ano! Jarda Uhlíř ovládl vzápětí celou halu, což bylo opravdu nečekané. Lovil ze svého archivu jednu pecku za druhou a já jen fascinovaně přihlížel, jak si tisíce lidí všeho věku notují Skřítkové tesaři, vylezte z mechu... šílené.

Všichni jsme na těhle písničkách vyrůstali, takže to docela chápu, ale jak si nás omotal tenhle chlápek kolem prstu.. Po chvíli Jarda všechny požádal, aby se vrátili v duchu do dětství a začal hrát i songy, které společně se Svěrákem píší pro školkou povinné děti. Písně jako Krávy, krávy, jak si spolu povídáte... se nesly ze stovek hrdel. Zapalovače a kelímky s pivem nad hlavou se kývaly do rytmu a pohled na ocvočkované, černé postavy s natuženými vlasy a zpívající Dělání, dělání, všechny smutky zahání... mi hnal slzy do očí. Zkrátka jednoznačný úspěch.

Fanánek s ansámblem tak vstupoval na pódium před rozhicované publikum. Samotný koncert Tří sester už takovým překvapením nebyl. Poměrně nekvalitní ozvučení krylo Fanánkův výkon, koneckonců, když u zpívání chlastáte a pokuřujete, težko se k něčemu nebeskému vzepnete. Ale o to tu vůbec nešlo. Něco jsem znal, a to co ne, tomu jsem stejně nerozuměl. Lidé se zmítali jak smyslů zbavení, skákali, dupali, pískali a všude kolem se někdo motal, bryndal po ostatních pivo nebo hulil jak fabrika. Na dvou plátnech běžely synchronně videoklipy, na pódiu se kapela úspěšně bořila škopky i panáky, taková klasická domácí hospodská show.

Odcházel jsem před přídavkem, přeci jen mi to už přišlo poněkud dlouhé. Venku v dešti jsem zjistil, že mi píská v uších a velmi špatně slyším. Ale stálo to za to. Dostal jsem pod oko cédéčkem rozhazovaným z pódia, takže mám i nějaký suvenýr, který musím rychle někomu dát, protože cédéčka neposlouchám. Škoda, abych asi pochopil v plné hloubce tu atmosféru, musel bych se trochu ožrat, což se mi zrovna ten den nechtělo. Ale Tři sestry každopádně obdivuji. Je názorným příkladem, že i s minimem hudebního i pěveckého talentu, dokážete přilákat hromadu lidí. A koneckonců na chlastačce si asi těžko budete pouštět Oldfielda.

A i ty texty jsou přívětivě jadrné a je v nich jistý nápad. Není to jako třeba Divoký deBill, což je kapela, která mě udivuje drzostí, s níž vydává za texty dvě věty, z nichž jedna je refrén a které doprovázeny hudbou opakuje těméř do zblbnutí.

Nicméně na mém celkovém přístupu ke koncertům a hudbě se stejně nic nemění. Nevyvolává ve mě téměř žádné emoce a každý song se mi stejně okamžitě omrzí. Nesnáším kolem sebe moc lidí, nemám rád když se mám masově radovat, když mě berou za ramena a nutí mě skákat, takže na žádné Stouny nebo Madonnu nikdy nepojedu a není mi to líto. Dokonce si říkám, že kdyby světově nejslavnější žijící interpreti zahynuli všichni při obřím vlakovém neštěstí, zda by to byla nějaká výrazná ztráta. Vemte si kolik existuje kapel a skupin a kolik jich vzniká a zaniká každý den. Co na té touze zahrát a zapívat lidem mají mi není moc jasné. A proč existuje tolik lidí, kteří je zcela nekriticky obdivují, to už vůbec ne. Je to podobně stupidní jako fotbal a sport obecně. Je mi líto.

Ale vzpomínám, jak jsem před mnoha lety byl ze záhadného důvodu na Velodromu na Lucii. Několik frajírků s holkama tam dlouho vytrvale a hystericky skákalo, řvalo a naráželo do ostatních. Až jeden z nich na mě začal řvát, ať se přidám. Strčil jsem do něj, protože mi v nestabilitě zarazil loket do břicha a řekl mu, že rozhodně nebudu hulákat s takovýma looserama na tak příšernou kapelu jako je Lucie. Zbytek koncertu už potom byl mnohem zajímavější, protože jsem měl co dělat, abych nedostal do držky. Takže je možné, že mě výhledově nějaký dobře mířený úder přesvědčí o kvalitě.

Ale co je to za argument...

Zpět
12.12.2007 07:12 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[10] / Komentovat
Reklama
Export